ECLI:CZ:US:2021:2.US.1970.20.1
sp. zn. II. ÚS 1970/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. M. (dříve S.), právně zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020 č. j. 30 Cdo 2127/2019-106, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018 č. j. 91 Co 393/2018-62 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2018 č. j. 11 C 138/2017-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Okresního soudu pro Prahu 2 (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejími základními právy dle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), zaplacení částky 93 000 Kč za nezákonnou vazbu jejího partnera, částky 240 000 Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného proti jejímu partnerovi a částky 667 000 Kč za jeho nezákonné trestní stíhání. Obvodní soud po podání žaloby stěžovatelku vyzval usnesením ze dne 3. 1. 2018 č. j. 11 C 138/2017-19 k tomu, aby splnila poplatkovou povinnost; s ohledem na to, že v žalobě uplatnila tři samostatné nároky, jí vyměřil poplatek ve výši třikrát 2 000 Kč (tj. v souhrnu 6 000 Kč) podle položky 8a sazebníku poplatků, tvořícího přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "sazebník poplatků" a "zákon o soudních poplatcích"). Ke splnění poplatkové povinnosti jí poskytl lhůtu 15 dnů ode dne doručení, přičemž ji poučil o následcích nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. K doručení této výzvy došlo dne 15. 1. 2018 a k marnému uplynutí lhůty došlo dne 30. 1. 2018. Den poté, tedy dne 31. 1. 2018, byla na účet soudu připsána pouze částka 2 000 Kč. Stěžovatelka následně požádala o přiznání osvobození od soudních poplatků, avšak této žádosti nebylo vyhověno. Usnesením obvodního soudu ze dne 16. 7. 2018 byla stěžovatelka znovu vyzvána k doplacení zbylé výše soudního poplatku v částce 4 000 Kč. K tomu jí obvodní soud poskytl dodatečnou lhůtu 15 dnů ode dne doručení. K doručení výzvy došlo dne 23. 7. 2018 a k marnému uplynutí lhůty došlo dne 7. 8. 2018. Den poté, tedy dne 8. 8. 2018, byla na účet soudu připsána zbylá část soudního poplatku ve výši 4 000 Kč.
3. Jelikož stěžovatelka ani v dodatečné lhůtě nezaplatila, resp. nedoplatila soudní poplatek ve vyměřené výši, obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Prvostupňový soud založil své rozhodnutí na §9 odst. 1 a 3 zákona o soudních poplatcích, dle něhož po marném uplynutí soudem vyměřené (zpravidla patnáctidenní) lhůty k zaplacení soudního poplatku "soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží."
4. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení prvostupňového soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění se ztotožnil s názorem, že na věc dopadá §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, pročež obvodní soud postupoval správně, pokud řízení zastavil. Rovněž se ztotožnil s výší vyměřeného soudního poplatku a s názorem, že každý ze tří samostatných nároků uplatněných v žalobě podléhal samostatné poplatkové povinnosti.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Zaprvé v odůvodnění uvedl, že tu část dovolání, v níž stěžovatelka tvrdila, že "v rozporu s ustálenou judikaturou" bylo zastaveno celé řízení, ačkoli jednu část soudního poplatku ve výši 2 000 Kč nepochybné uhradila ve lhůtě, je nutno odmítnout pro vady (chybějící náležitosti). Stěžovatelka totiž necitovala žádnou judikaturu, s níž by měla být napadená rozhodnutí v rozporu. Zadruhé, Nejvyšší soud považoval za nepřípustnou tu část dovolání, v níž stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud v jejím případě nezvažoval dopad tvrdosti zákona do její povinnosti splnit poplatkovou povinnost. Poukázal na to, že ve stěžovatelčině věci nešlo o situaci, kdy bylo řízení formalisticky zastaveno z důvodu nesplnění poplatkové povinnosti v zákonné lhůtě dle §4 a §7 odst. 1 věta první zákona o soudních poplatcích (tj. společně s podáním žaloby), nýbrž o situaci, kdy k zaplacení poplatku nedošlo ani v dodatečné patnáctidenní lhůtě. Jinými slovy, stěžovatelka nesplnila poplatkovou povinnost ani v tomto dodatečném beneficiu. Je proto nepřípadné dovolávat se tvrdosti zákona. Zatřetí, Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je nepřípustné i ve vztahu k námitce, že soudní poplatek nemusí být ve stanovené lhůtě připsán na účet soudu a postačuje, je-li v této lhůtě odeslán. S poukazem na ustálenou judikaturu dovolací soud konstatoval, že u bezhotovostních plateb je poplatková povinnost splněna až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu. Začtvrté, Nejvyšší soud shledal stěžovatelčino dovolání přípustným v té části, která se týkala otázky, zda lze ke každému z více žalobních nároků uvedených v jediné žalobě a soudem podřazených pod položku 8a sazebníku poplatků (ve znění od 30. 9. 2017) přiřadit sazbu 2 000 Kč a tyto částky sečíst ve výslednou částku poplatku za jedno řízení ve smyslu §6a odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Dospěl však k závěru, že dovolání není v této části důvodné. Odůvodnil to tím, že ze systematické diferenciace sazeb v zákoně o soudních poplatcích vyplývá, že sazba pod položkou 8a je sazbou určenou paušálně (v dikci zákona "pevnou sazbou"). Takovou sazbu proto nelze podřazovat ani pod mechanismus zakotvený v §5 zákona o soudních poplatcích, ani pod mechanismus zakotvený v §6 téhož zákona. Je tedy na místě postupovat podle úpravy obsažené v ustanovení §6a odst. 2 zákona o soudních poplatcích a nic na tom nemění, že dikce uvedeného ustanovení odráží fakt, že tam uvedený mechanismus stanovení soudního poplatku se zpravidla uplatní v případech kumulace peněžitých a nepeněžitých nároků či peněžitých nároků s rozdílnou sazbou poplatku. Z citovaných ustanovení naopak nelze dovodit úmysl zákonodárce nezpoplatnit některé žalobní nároky jenom proto, že je u nich stanoven soudní poplatek pevnou sazbou ve stejné výši jako u zbývajících žalobních nároků. Tomuto závěru ostatně odpovídá nejen komentářová literatura, nýbrž také usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 634/19 ze dne 18. 6. 2019. Nejvyšší soud tudíž uzavřel, že pokud je v žalobě uplatněno dva a více nároků na náhradu újmy podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, vybírá se od navrhovatelky poplatek podle položky 8a sazebníku poplatků za každý nárok samostatně.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zaprvé namítá, že obecné soudy se dopustily nesprávného právního posouzení věci, když jí chybně vyměřily soudní poplatek. Cituje znění položky 8a sazebníku a uvádí, že jí měl být vyměřen pouze poplatek ve výši 2 000 Kč. K tomu dodává, že soudní poplatek nebyla s ohledem na své majetkové poměry s to zaplatit. Zadruhé, stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť stejný soud ve srovnatelných věcech údajně vyměřil navrhovatelům poplatek v nižší výši. Zatřetí, stěžovatelka má za to, že pokud zaplatila 1/3 z vyměřeného soudního poplatku, mělo být z důvodu promeškání lhůty zastaveno řízení pouze ve vztahu k 2/3 žalobních návrhů. Začtvrté, stěžovatelka je toho názoru, že doplatek soudního poplatku zaplatila ve lhůtě, neboť postačuje, je-li u bezhotovostního převodu platba odeslána v poslední den soudem stanovené lhůty. Jelikož obecné soudy se s těmito námitkami neztotožnily, porušily stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu a právo na přístup k soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které jsou obsahově identické s námitkami uplatněnými v řízení před obecnými soudy a na které bylo stěžovatelce již několikrát řádně a srozumitelně odpovězeno. Navíc nelze přehlédnout, že tyto námitky se pohybují výlučně v rovině podústavního práva, příp. směřují proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za nezbytné a účelné, aby se k týmž námitkám podrobně vyjadřoval jako čtvrtý soudní orgán v řadě, v podrobnostech odkazuje na ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, zejm. na usnesení Nejvyššího soudu.
11. První stěžejní stížnostní námitka spočívá v tvrzení, že stěžovatelka zaplatila soudní poplatek, resp. doplatek soudního poplatku v soudem stanovené patnáctidenní lhůtě, pročež nebyly dány podmínky pro zastavení řízení dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. V této souvislosti stěžovatelka především uvádí, že pro posouzení včasnosti uhrazení soudního poplatku bezhotovostním převodem je rozhodný okamžik odeslání platby, nikoli okamžik připsání platby na účet příslušného soudu. Má za to, že pokud v poslední den patnáctidenní lhůty (7. 8. 2018) odeslala bezhotovostním převodem příslušnou částku (4 000 Kč) na bankovní účet soudu, lhůta k zaplacení soudního poplatku byla zachována a je nerozhodné, že předmětná částka byla na účet soudu připsána o den později (8. 8. 2018).
12. Ústavní soud se s touto námitkou nemohl v žádném případě ztotožnit. Jak totiž řádně a srozumitelně objasnil již Nejvyšší soud, judikatura i právní doktrína se ustálily na názoru, že je-li soudní poplatek placen bezhotovostním převodem, ke splnění poplatkové povinnosti dojde až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1074/20 ze dne 28. 4. 2020, bod 12; usnesení sp. zn. III. ÚS 1588/20 ze dne 16. 6. 2020, bod 14; usnesení sp. zn. I. ÚS 2035/20 ze dne 21. 10. 2020; usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018). K tomuto závěru se Ústavní soud výslovně přihlásil v nedávném plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. 3. 2021 (193/2021 Sb.), bodě 36. Ústavní soud v něm konkrétně uvedl, že právní úpravu zakotvenou v §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 30. 9. 2017, považuje ve světle čl. 36 odst. 1 Listiny za přísnou, ale ústavně konformní z několika vzájemně provázaných důvodů: "Třetí významný faktor tkví v existenci vícero způsobů placení soudního poplatku, konkrétně v trojí možnosti způsobu jeho úhrady, jehož volba usnadňuje poplatníkovi splnění jeho poplatkové povinnosti. Výběr způsobu placení poplatku je na poplatníkovi (...). Výchozím, zákonem upřednostňovaným způsobem úhrady soudního poplatku je platba na bankovní účet zřízený u České národní banky pro příslušný soud (§8 odst. 3 ZSP). Děje se tak buď bankovním převodem na tento účet, anebo alternativně prostřednictvím poštovní poukázky. Další možností je zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu. Třetí způsob pak spočívá v placení kolkovými známkami, byť s omezeními plynoucími z ustanovení §8 odst. 4 ZSP. Ve vazbě na posledně zmíněný způsob placení soudních poplatků se sluší zmínit, že náhradní lhůta ke splnění poplatkové povinnosti je lhůtou procesněprávní, a nikoli hmotněprávní, a to i po novelizaci zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. K tomuto názoru dospěl Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 322/20 ze dne 2. 6. 2020, v nichž vyslovil, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je zachována, byly-li posledního dne této lhůty kolkové známky předány k poštovní přepravě. Naproti tomu v případě bezhotovostního převodu splní účastník svou poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu, a při zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu dnem, v němž zde platbu provedl. V těchto otázkách je judikatura Ústavního soudu (...) ustálena (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 2035/20, II. ÚS 4093/19 a III. ÚS 1348/19)".
13. Požadavku, aby v případě bezhotovostního převodu byla částka odpovídající vyměřenému soudnímu poplatku připsána na účet příslušného soud nejpozději v poslední den lhůty, však stěžovatelka nedostála, což ostatně sama výslovně připouští. Ústavní soud se proto ztotožnil s názorem obecných soudů, že přinejmenším doplatek vyměřeného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč byl stěžovatelkou zaplacen opožděně. Pokud tedy obecné soudy nepřihlédly k opožděně zaplacenému soudnímu poplatku a řízení zastavily (§9 odst. 1 věta druhá a třetí zákona o soudních poplatcích), nelze v jejich postupu spatřovat porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a přístup k soudu. Nelze navíc přehlédnout, že stěžovatelka nebyla s to zaplatit soudní poplatek ve vyměřené výši a v soudem určené (dodatečné) lhůtě ani po cca 9 měsících ode dne podání žaloby, ač poplatková povinnost stěžovatelce vznikla a splatnost soudního poplatku nastala již s podáním žaloby [§4 odst. 1 písm. a) ve spojení s §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích]. Zastavení řízení si tak stěžovatelka přivodila sama v důsledku své pasivity a liknavosti.
14. S tím úzce souvisí také druhá stížnostní námitka, dle níž obecné soudy za této situace neměly zastavit řízení jako celek, ale nanejvýš v části odpovídající výši nezaplaceného soudního poplatky (tj. 2/3), neboť stěžovatelka včas zaplatila alespoň první část vyměřeného soudního poplatku (tj. 1/3). Zaprvé, již samotné tvrzení o včasnosti zaplacení této první části vyměřeného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč se jeví jako sporné. Dle zjištěných skutečností začala stěžovatelce plynout patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku dne 15. 1. 2018 a dne 30. 1. 2018 (úterý) marně uplynula. K připsání částky 2 000 Kč na účet soudu došlo až o den později, dne 31. 1. 2018 (středa). Ústavní soud se však touto skutečností dále nezabýval, neboť i kdyby došlo k případnému pochybené obecných soudů, jednalo by se o pochybení ve prospěch stěžovatelky. Zadruhé, Ústavní soud stran tvrzení, že řízení nemělo být zastaveno jako celek, ale pouze v části odpovídající výši nezaplaceného soudního poplatku (tj. z 2/3), uvádí, že není oprávněn se jím zabývat. Stěžovatelka totiž ve vztahu k této námitce řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky nápravy, jmenovitě dovolání, které bylo v této části Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady.
15. Podstata třetí stěžejní stížnostní námitky spočívá v tvrzení, že obecné soudy stěžovatelce nesprávně vyměřily soudní poplatek. Ústavní soud nicméně ani tuto námitku nepovažuje za opodstatněnou. Naopak se ztotožňuje se závěrem uvedeným v usnesení sp. zn. III. ÚS 634/19 ze dne 18. 6. 2019, bodě 14, v němž bylo konstatováno, že "je-li v žalobě kumulováno více nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba vybrat soudní poplatek za každý takto žalovaný nárok, neboť každý z nároků by mohl být žalován zvlášť. To platí i při uplatnění více nároků podle zákona č. 82/1998 Sb." Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčina základní práva dle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny, když jí vyměřily soudní poplatek ve shora uvedené výši. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, zejm. body 29 až 41.
16. Ve vztahu k formálně napadeným nákladovým výrokům obecných soudů Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka v této oblasti neuplatňuje žádné konkrétní námitky, jež by svědčily o jejich protiústavnosti. K závěru o protiústavnosti nákladových výroků navíc nelze dospět ani na základě obsahu napadených rozhodnutí.
1. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu