ECLI:CZ:US:2021:2.US.1971.21.1
sp. zn. II. ÚS 1971/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou se sídlem Kyjevská 50, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. 9 To 180/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2021 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení uvedeného v záhlaví, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 12 PP 8/2021. Tímto usnesením byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel v rozhodnutí stížnostního soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva (dále jen "Listina") na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel, jak uvedl v ústavní stížnosti, podal dne 3. 12. 2019 žádost po podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle §88 odst. 1 trestního zákoníku. Tato žádost byla usnesením Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 PP 431/2019 dne 13. 7. 2020 zamítnuta. Po uplynutí půlroční lhůty stěžovatel podal dne 18. 3. 2021 novou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, která byla Okresním soudem Plzeň-město ze dne 16. 4. 2021 rovněž podle §88 odst. 1 opětovně zamítnuta.
3. Při prvním rozhodování o žádosti stěžovatele mu soud přiznal splnění prvních dvou zákonných podmínek pro podmíněné propuštění, tedy lhůty pro podání žádosti a řádného chování ve výkonu trestu, kde plněním svých povinností prokázal polepšení. Soud následně žádost zamítl pro nesplnění třetí zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života. Po uplynutí šestiměsíční lhůty podal stěžovatel novou žádost o podmíněné propuštění. Tentokrát bylo jeho chování ve věznici hodnoceno jako negativní, a to přesto, že se jeho situace de facto nezměnila, účel trestu nadále plní, nemá žádné kázeňské problémy, naopak navýšil počet kázeňských odměn. V tomto spatřuje stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv.
4. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Plzni, který však neuvedl žádnou argumentaci nad rámec odůvodnění napadeného usnesení, proto nepovažoval Ústavní soud za nutné je posílat stěžovateli k případné replice. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
7. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
8. Ústavní soud také připomíná, že ke každému jednotlivému případu, který je předmětem ústavní stížnosti, je nutno přistupovat individuálně a posuzovat ho na základě konkrétních skutkových okolností, jež jsou pro rozhodnutí klíčové. Přílišné zobecňování na základě jiných rozhodnutí není v těchto případech žádoucí.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje zejména to, že soudy dvakrát v poměrně krátké době posoudily otázku polepšení stěžovatele rozdílně, aniž pro to existovaly důvody. Je však třeba upozornit na to, že nesplnění této podmínky nebylo jediným důvodem zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Třetí podmínka, prognóza vedení řádného života, podle rozhodujících soudů, a to v obou případech, nebyla rovněž splněna. Pokud stěžovatel uváděl, že by se v případě podmíněného propuštění nastěhoval ke své dlouhodobé přítelkyni, která rovněž pro stěžovatele soudu předložila příslib ubytování, včetně závazku, že mu bude finančně vypomáhat, včetně splácení jeho dluhů vůči ostatním poškozeným, nepovažoval soud prvního stupně tento příslib za příliš důvěryhodný. Stěžovatel se totiž s přítelkyní seznámil v době, kdy byl již ve výkonu trestu, nikdy spolu fakticky nežili a z tohoto důvodu hodnotil daný příslib ubytování a finanční pomoci velmi opatrně. Stěžovatel byl navíc uznán vinným pro určitou specifickou trestnou činnost, která většinou spočívala v tom, že se dopustil podvodných jednání vůči ženám, které jej živily. Vůči některým se pak dopustil i vydírání. Vzhledem k takové trestné činnosti soud zhodnotil jako důvodnou obavu, že v daném případě se jedná o prakticky totožnou situaci, kdy stěžovatel využije určité citové náklonnosti jeho přítelkyně, a nechá za sebe nahradit své životní náklady a dluhy.
10. Jestliže tedy obecné soudy dospěly kromě rozporovaného závěru ohledně polepšení i k závěru, že od stěžovatele nelze očekávat vedení řádného života, a tyto své závěry dostatečným způsobem odůvodnily, nespatřuje v tom Ústavní soud porušení žádného ze stěžovatelových základních práv.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu