ECLI:CZ:US:2021:2.US.198.21.1
sp. zn. II. ÚS 198/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti CREDITEX HOLDING, a.s., se sídlem U Vysočanského pivovaru 3, Praha 9, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019 č. j. 25 Co 82/2019-223 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020 č. j. 30 Cdo 1039/2020-296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, protože jimi mělo být porušeno především její právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vyplývající z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Stěžovatelka byla na straně žalované účastnicí řízení o určení neplatností nájemní smlouvy a vyklizení nemovitosti vedeného u Okresního soudu v Písku (dále jen "původní řízení"). Toto původní řízení bylo zahájeno dne 29. 6. 2006, pravomocně skončilo vydáním rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 2. 1. 2013, rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pak bylo stěžovatelce doručeno 14. 7. 2014. Stěžovatelka následně (15. 7. 2014) u České republiky - Ministerstva spravedlnosti uplatnila nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené dlouhém původním řízení (tehdy 8 let a 7 měsíců). Nárok stěžovatelky nebyl uznán, proto se s žalobou obrátila na Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "prvostupňový soud").
3. V průběhu řízení před prvostupňovým soudem (dále jen "kompenzační řízení v prvním stupni") stěžovatelka rozšířila svou žalobu, a to ze dvou důvodů. Jednak původní řízení obživlo na základě žaloby pro zmatečnost (podané nikoliv stěžovatelkou) a nebylo tehdy ještě skončeno, jednak samo kompenzační řízení v prvním stupni trvalo nepřiměřeně dlouho. Prvostupňový soud stěžovatelce zčásti vyhověl. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelce nemajetková újma v důsledku porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vznikla, ovšem na odškodnění jí přiznal méně, než oč původně žádala. Prvostupňový soud neuznal, že by nemajetková újma, navzdory extenzivní délce původního (stále neskončeného) řízení, dosahovala takové intenzity, která by odůvodňovala přiznání základní částky odškodnění při samé horní hranici sazby stanovené Nejvyšším soudem (tedy 20 000 Kč za rok), a tuto stanovil na 17 000 Kč za rok. Dále ji pak snížil o 40 % proto, že se na rozhodování podílely soudy tří stupňů a soud Ústavní, a o 20 % kvůli složitosti věci. Navýšil ji o 30 % z důvodu nekoncentrovaného postupu soudů, o 10 % z důvodu vyššího individuálního významu původního řízení pro stěžovatelku a o 10 % z důvodu dlouhotrvajícího kompenzačního řízení v prvním stupni.
4. O věci dále rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud"). Ten ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Zohlednil nicméně to, že původní řízení ani v té době nebylo ještě skončeno, a částku přiznanou stěžovatelce adekvátně navýšil.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením, a to pro nepřípustnost.
II. Argumentace účastníků řízení
6. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti uvádí, že se Nejvyšší soud měl jejím dovoláním zabývat meritorně, neboť bylo vysoce kvalifikovaně sepsáno a na Nejvyšším soudu není, aby si vybíral, kterými případy se bude meritorně zabývat. Stěžovatelka má dále za to, že finanční kompenzace, která jí byla přiznána, byla nepřiměřeně redukovaná a dále že jí v důsledku nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení náleží v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále také "ESLP") obzvlášť vysoké odškodnění (odkazováno na rozsudek ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018 č. 10092/13). Stěžovatelka tedy rozporuje samu výši základní částky (poukazujíc zejména na to, že původní řízení stále trvá a jeho délka tak bude zanedlouho 15 let), její snížení o 40 a 20 % (srov. bod 3 usnesení) a její navýšení v důsledku nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení toliko o 10 % (očekávala by navýšení 100 %).
7. Vzhledem k osudu ústavní stížnosti (viz dále) tato ani nebyla zasílána k vyjádření účastníkům, ani účastníku kompenzačního řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti obecných soudů vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě spadá pod substantivní základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a vyplývající i z čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Toto základní právo je na podústavní úrovni provedeno zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
11. Posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem je zcela v pravomoci obecných soudů [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581, bod 22)]. Ústavní soud tedy v takových věcech zásadně není oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zákonných kritérií ze strany obecných soudů, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost, respektive s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudily menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)]. Ústavnímu soudu tedy v takových případech přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy při hodnocení odpovědnosti státu a při případném stanovování výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích ze zákonných ustanovení a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459)].
12. Této povinnosti odvolací soud ve stěžovatelčině věci dostál, když se zejména ztotožnil s obsáhlým a na veškeré argumenty stěžovatelky podrobně reagujícím rozhodnutím prvostupňového soudu. Brojí-li tak stěžovatelka proti snížení základní částky odškodnění o 40 % z důvodu procesní a o 20 % z důvodu právní složitosti věci, nelze než na toto rozhodnutí (zejména body 23 a 24) odkázat. V souvislosti s výtkou stěžovatelky, že základní částka odškodnění měla být určena při samé horní hranici sazby doporučené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 pak nezbývá než odkázat na přesvědčivou argumentaci odvolacího soudu obsaženou v bodě 14 jeho rozhodnutí.
13. Konečně co se týče navýšení základní částky odškodnění v důsledku dlouhotrvajícího kompenzačního řízení, nelze je bez dalšího označit za nepřiměřené. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek ESLP ve věci Žirovnický proti České republice, v němž ESLP skutečně konstatoval, že v případě nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení je třeba přiznat "obzvlášť vysoké odškodnění". Nicméně stěžovatelka přehlíží, že se v tomto rozhodnutí ESLP zabýval situací, kdy částka odškodnění v důsledku dlouhotrvajícího kompenzačního řízení nebyla vůbec navýšena. Naopak ve věcech, kdy odškodnění v důsledku dlouhotrvajícího kompenzačního řízení navýšeno bylo (a to nikoliv tak excesivně, jak v ústavní stížnosti navrhuje stěžovatelka - viz bod 6 usnesení), ESLP označil stížnost za nepřijatelnou (srov. rozhodnutí ve věci Domira, spol. s r. o., a Meluzínová proti České republice ze dne 7. 3. 2017 č. 60702/11 59633/12) či prostředek nápravy porušení práva (zde práva na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě) ve smyslu čl. 13 Úmluvy za účinný (srov. rozsudek ve věci Golha proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 7051/06).
14. Proto ani Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatelky odmítl, protože odvolací soud se vskutku nijak neodchýlil od relevantní judikatury nejen Nejvyššího soudu, ale ani Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva.
15. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu