ECLI:CZ:US:2021:2.US.1983.21.1
sp. zn. II. ÚS 1983/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve Věznici Plzeň, Klatovská 202, Plzeň, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2021 č. j. 10 A 136/2017-105 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2021 č. j. 3 As 66/2021-16, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 22. července 2021 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V petitu stížnosti stěžovatel (bez jakéhokoli odůvodnění) navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z obsahu stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu se podává, že stěžovatel se správní žalobou domáhal zrušení několika dle jeho názoru nezákonných rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, které však Městský soud v Praze posoudil jako za pouhá sdělení, proti nimž je žaloba nepřípustná, a proto žalobu napadeným usnesením odmítl.
3. Proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, která však neobsahovala zákonné náležitosti dle §106 odst. 1 s. ř. s., když v ní absentovalo způsobilé vymezení kasačních námitek (tj. konkrétních důvodů vedoucích stěžovatele k napadení usnesení Městského soudu v Praze). Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzval postupem dle §106 odst. 3 s. ř. s. k odstranění tohoto nedostatku kasační stížnosti a poučil ho o následcích případného neodstranění. Stěžovatel na výzvu zareagoval podáním, které však opět neobsahovalo zákonem požadované vymezení kasačních námitek, jež by učinilo kasační stížnost projednatelnou (stěžovatel měl i v doplněném podání pouze vyjádřit svojí obecnou nespokojenost s rozhodováním českých soudů). Nejvyšší správní soud proto po marném uplynutí lhůty pro odstranění dané vady kasační stížnost odmítl postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona.
5. Stěžovatel se v mimořádně stručné ústavní stížnosti s odůvodněním v rozsahu tří vět dovolává práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavněprávní argumentaci stížnost neobsahuje žádnou, obsahově není ani nijak členěna ve vztahu k tomu kterému napadenému rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu byla především podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem, byť plná moc přiložená k ústavní stížnosti je co do jejího obsahu hraniční.
7. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu, je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Naproti tomu v části směřující proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, řádně nevyčerpal. K řádnému (efektivnímu) vyčerpání procesního prostředku ochrany práva podle uvedeného ustanovení totiž nestačí opravný prostředek (v nyní posuzované věci kasační stížnost) pouze podat, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost a povinnost věcně se jím zabývat a rozhodnout [viz zejm. bod 60 stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel ani přes výzvu neodstranil vady kasační stížnosti, což vyústilo v její odmítnutí bez meritorního projednání (Nejvyšší správní soud nebyl s to se zabývat žádnou argumentací). Nelze proto dospět k závěru, že stěžovatel řádně vyčerpal kasační stížnost, jak v jeho věci vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 3. září 2019 sp. zn. III. ÚS 2635/19 anebo usnesení ze dne 11. listopadu 2019 sp. zn. IV. ÚS 2145/19).
8. Vzhledem k tomu, že v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze je ústavní stížnost nepřípustná, se Ústavní soud v dalším soustředil pouze na napadené usnesení Nejvyššího správního soudu - v tomto rozsahu posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu, a došel k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které je přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatel vůči napadenému usnesení žádnou věcnou (nota bene konkrétní a ústavně relevantní) námitku nevznáší a jeho obsah, resp. závěry v něm vyslovené, nijak nerozporuje. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu přitom výslovně obsahuje popis procesního postupu, kdy a jak byl stěžovatel vyzván k odstranění příslušné vady jeho podání. O následcích nevyhovění výzvě byl stěžovatel též poučen. Ústavní soud tak za podmínek projednávané věci vůbec nevidí důvod a prostor pro to, aby v této fázi bez konkrétních námitek stěžovatele přezkoumával, zdali Nejvyšší správní soud "kvalitu" kasačních námitek posoudil ústavně či nikoli. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva), která předpokládá odpovědnost účastníků, neboť tato ochrana je především v jejich dispozici. Ostatně také obsah ústavní stížnosti svědčí spíše o formálním přístupu k soudní ochraně práv ze strany stěžovatele bez reálné snahy dosáhnout plnohodnotného (nyní ústavního) přezkumu věci.
10. K návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení v řízení Ústavní soud uvádí: náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak. V odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím mimořádným a výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo zásah do ústavních práv vyvolal, a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. V projednávané věci tak s ohledem na její výsledek ani nevznikly podmínky pro případné přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu z hlediska kompetencí jemu svěřených, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu