ECLI:CZ:US:2021:2.US.1994.21.1
sp. zn. II. ÚS 1994/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., t.č. ve VTOS ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2020 č. j. 11 T 23/2018-720, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2020 č. j. 5 To 33/2020-753 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 426/2021-845, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení zásady in dubio pro reo, plynoucí z presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2020 č. j. 11 T 23/2018-720 byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 1) zločinem znásilnění a pod bodem 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny úvěrového podvodu a poškození cizí věci, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vodidel všeho druhu na dobu 4 let. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu, a to bolestné ve výši 57 109, 23 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 1 825 660 Kč. Zločinu znásilnění se podle skutkových zjištění soudů stěžovatel dopustil v podstatě tím, že v osobním motorovém vozidle na lesní cestě, poté, co předtím nastoupila do vozidla poškozená po předchozí domluvě týkající se údajného nafocení kolekce zimní módy v přírodě, po zastavení a vystoupení z vozidla ji nejprve částečně omámil chloroformem tak, že ji levou rukou chytil pod krkem a přiložil jí k obličeji kus látky nasáklé touto chemikálií. Částečně omámenou ji odtáhl zpět k vozidlu a hodil na zadní sedadla, kde se ji snažil násilím přes její odpor vysvléct donaha, čemuž se poškozená zprvu úspěšně bránila údery pěstmi do hlavy, kopáním a voláním o pomoc. Po vyrušení náhodnou chodkyní od svého jednání stěžovatel na chvíli upustil, následně poškozené vysvlékl bundu a poté k překonání jejího odporu jí přiložil ke spánku pistoli černé barvy s varováním, že pokud bude řvát, zabije ji. Poté z poškozené svlékl všechno oblečení, kromě kalhotek, které si musela svléknout sama. Poškozená se stále snažila otevřít dveře a obviněný jí opět přiložil na ústa kus látky s chloroformem, jehož se tentokrát nadechla mnohem více, a zamotala se jí hlava. Stěžovatel se svlékl, penisem pronikl do pochvy poškozené a vykonal na ní pohlavní styk, který ukončil vyvrcholením na její břicho. Ejakulát následně setřel z poškozené navlhčenými kapesníky, které vyhodil z okna auta. Poté od dalšího jednání upustil, poškozená se oblékla a společně z místa odjeli do Brna. V důsledku tohoto jednání je poškozená výrazně omezena v obvyklém způsobu života v důsledku utrpěné posttraumatické stresové poruchy, projevující se flashbacky, rozlady, sub-depresí, iritabilitou, problémy v sexuální oblasti, stažením se a straněním se neznámých lidí, přičemž tyto symptomy přetrvávají až do současnosti a směřují až do stadia chronifikace až petrifikace osobnostních změn poškozené. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí se stěžovatel dopustil tím, že řídil osobní motorové vozidlo, a to i přesto, že mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 6/2016 ze dne 8. 6. 2016, který nabyl právní moci dne 27. 10. 2016, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou a půl roku.
3. Vrchní soud v Olomouci svým napadeným rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 5 To 33/2020-753 rozhodl tak, že rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1) a v navazujících výrocích o trestech a o náhradě nemajetkové újmy. V rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem znásilnění a uložil mu za tento zločin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně pod bodem 2) nedotčen, a dále za shora uvedené trestné činy, jimiž byl uznán vinným dřívějšími rozsudky, souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 11 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu - bolestné a ztížení společenského uplatnění - ve výši shodné jako rozsudkem soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel z toho, že vina stěžovatele je důvodně vyvozována zejména z výpovědi poškozené. Věrohodnost její výpovědi je podporována zejména dvěma znaleckými posudky z oboru psychiatrie a klinické psychologie, kdy znalci zcela jednoznačně vyloučili, že by si poškozená celou událost vymyslela. Následky, které si poškozená nese až do současné doby, znalci označili jako důsledek prožitého traumatu, kterým bylo znásilnění stěžovatelem. Jako další ve věci provedené důkazy, prokazující vinu obžalovaného byly shledány tyto: ubrousek nalezený na místě činu, na kterém byly zajištěny stopy spermatu, vykazující individuální shodu s profilem DNA stěžovatele, stěr z podbřišku poškozené, ve kterém byl zjištěn neúplný profil DNA, identický s profilem DNA stěžovatele (z téhož materiálu byly stanoveny haplotypy identické s Y-haplotypem stěžovatele), cigaretové nedopalky zajištěné na místě činu, ve kterých byly stanoveny genetické profily poškozené a stěžovatele, PET láhev nalezená ve vozidle stěžovatele, ve které byla zjištěna přítomnost chloroformu (který byl opakovaně použit k omámení poškozené), telefon užívaný stěžovatelem, ve kterém se nachází záznam o odchozím volání ze dne 10. 1. 2017 na telefon užívaný poškozenou (čímž byl prokázán kontakt mezi stěžovatelem a poškozenou v době před spácháním skutku), výpověď přítele poškozené (se kterým byla poškozená prostřednictvím mobilu v písemném kontaktu v den, kdy byl čin spáchán, a v průběhu tohoto ho informovala o tom, co se postupně stalo mezi ní a obžalovaným, a v konečném důsledku ho požádala o pomoc a přivolání Policie ČR), výpovědi svědků - manželů, kteří shodně popsali chování poškozené v době, kdy se jí podařilo uniknout stěžovateli a žádala je o pomoc (oba shodně uváděli, že poškozená byla špinavá, ubrečená a křičela, že ji chce někdo zabít, přičemž popis pachatele odpovídal jim známé osobě) a výpověď bývalé partnerky stěžovatele, která uvedla, že se se stěžovatelem seznámila na inzerát, kterým nabízel ženám focení (tedy stejný důvod, který pro setkání se stěžovatelem uváděla ve své výpovědi poškozená).
4. Rovněž Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení ze dne 12. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 426/2021-845 shledal, že byl stěžovatel odsouzen po právu a že se soudy důsledně zabývaly všemi dostupnými důkazy, neprovedení dalších důkazů řádně zdůvodnily a důvodně hodnotily výpověď poškozené jako věrohodnou, přičemž ta byla podložena dalšími důkazy (jak podrobně rozvedl odvolací soud). Věrohodnost výpovědi poškozené je navíc podporována znaleckými posudky z oboru psychiatrie a klinické psychologie, ve kterých znalci zcela jednoznačně vyloučili, že by si poškozená celou událost vymyslela. Následky, které si poškozená nese až do současné doby, znalci označili jako důsledek prožitého traumatu, kterým bylo znásilnění stěžovatelem.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by znásilnění měl na poškozené vykonat právě stěžovatel, resp. není vyloučeno, že poškozená byla znásilněna někým jiným a v důsledku toho trpí stresovou poruchou. Stěžovatel má za to, že dokazování je zatíženo vážnými vadami a že jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnuti nevyplývají. Stěžovatel namítá, že nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy výslechem dvou svědkyň, které mohly potvrdit, že poškozená vykonávala činnost společnice na brněnském privátu. Ze strany poškozené se totiž vůči stěžovateli v dané věci jednalo o nabídku sexu za úplatu. Tyto neprovedené důkazy byly způsobilé k přehodnocení ostatních důkazů a jinému rozhodnutí ve věci samé. Odůvodnění jejich neprovedení z důvodu nadbytečnosti je dle názoru stěžovatele hrubě nedostatečně, v důsledku čehož jsou navržené důkazy tzv. opomenutými důkazy. Právní význam presumpce neviny spočívá v první řadě v povinnosti orgánů činných v trestním řízení hledět na toho, proti komu je vedeno trestní řízení, jako na nevinného, přičemž tato povinnost trvá až do vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku. Podstatou principu in dubio pro reo je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností nemůže dojít k odsouzení. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není podle stěžovatele s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který - především z ústavního hlediska - musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů - podle stěžovatele pak zůstaly po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o jeho vině, pro které mělo být rozhodnuto o zproštění obžaloby.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje spíše nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině a s jeho odůvodněním.
10. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Obecné soudy vysvětlily přijatelným způsobem, proč shledaly stěžovatele vinným i proč neprovedly výslech jím navržených svědkyň. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu