ECLI:CZ:US:2021:2.US.1998.21.1
sp. zn. II. ÚS 1998/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Hylského, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. 4 As 262/2018-66 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2018 č. j. 45 A 17/2016-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Dále namítá porušení práva na soudní ochranu a vázanost soudu zákonem dle čl. 90 a 95 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se ve správním řízení neúspěšně domáhal u Krajského úřadu Středočeského kraje zrušení usnesení Městského úřadu v Klecanech ze dne 15. 7. 2015, č. j. 3065/2015, sp. zn. 1427/St/2013, kterým stavební úřad zastavil žádost stěžovatele o dodatečné povolení stavby - nástavby, přístavby, stavební úpravy rekreační chaty ev. č. X1, na pozemku parc. č. st. X2, parc. č. X3, v k. ú. Brnky. Následně podal žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který tuto žalobu zamítl, proto podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji také zamítl.
3. Jak je stěžovateli známo, neboť to sám uvádí ve své stížnosti, Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
4. I přesto, že si je stěžovatel vědom výše uvedeného postavení Ústavního soudu, ze samotné právní argumentace vyplývá, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozích řízeních. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích.
5. Námitky stěžovatele směřují proti postupu obecných soudů, kdy měly nesprávně vymezit a vypočítat zastavěné plochy na stěžovatelově pozemku ve smyslu §2 odst. 7 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a následně chybně určit koeficient zastavění jeho pozemku. Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu žádné pochybení. V dané věci obsahují rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího správního soudu dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají, mimo jiné o ustálenou judikaturu správních soudů. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozsudku.
6. Poukázat lze v tomto případě především na detailní rozbor výpočtu zastavěných ploch pozemku stěžovatele v bodech 54 až 58 napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Zde dotyčný soud bezpochybně náležitě dokázal a odůvodnil procento zastavěné plochy pozemku stěžovatele, která přesahuje 15 % plochy pozemku a tím nesplňuje stěžovatel základní podmínku pro dodatečné povolení stavby.
7. Ústavnímu soudu vzhledem k výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu