ECLI:CZ:US:2021:2.US.2025.21.1
sp. zn. II. ÚS 2025/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 5. 2020 č. j. 0 P 173/2019-189 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021 č. j. 39 Co 316/2020-316, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Podle skutkových zjištění vyplývajících z ústavní stížnosti matka podala návrh k soudu a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod spisovou značkou 0 P 173/2019 se domáhala vydání rozhodnutí o svěření nezletilých synů, aktuálně ve věku 8 a 12 let, do své péče a úpravy styku otce s dětmi v rozsahu dvou dnů každý druhý víkend, tj. během 14 dní, později své stanovisko změnila a navrhovala uspořádání tak, aby ze 14 dní byly děti v péči matky osm dní a šest dní by měly děti styk s otcem. Stěžovatel se v řízení domáhal symetrické střídavé péče. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl o svěření nezletilých dětí do péče matky a omezil styk dětí s otcem na čtyři dny místo matkou navrhovaných šesti dní. Obvodní soud dále rozhodl o povinnosti otce hradit k rukám matky výživné v celkové výši 35 000 Kč měsíčně pro obě děti a dále o hrazení dluhu na výživném ve výši 300 000 Kč ve formě měsíčních splátek ve výši 15 000 Kč měsíčně. Stěžovatel napadl rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 odvoláním, ve kterém se domáhal svěření nezletilých dětí do symetrické střídavé péče a odpovídající úpravy v hrazení výživného.
3. Odvolací soud přezkoumal postup Obvodního soudu pro Prahu 8 a zjistil, že pro rozhodnutí o střídavé péči jsou dány podmínky a rozhodnutí změnil tak, že děti svěřil do střídavé péče rodičů v uspořádání, které navrhovala matka před soudem I. stupně. Odvolací soud dále snížil otci výši hrazeného výživného na 30 000 Kč měsíčně pro obě děti a vyměřil hrazení výživného i matce ve výši 8 000 Kč měsíčně pro obě děti, dále rozhodl o hrazení dluhu na výživném ve splátkách - otec má hradit dluh na výživném ve výši 490 000 Kč ve formě splátek ve výši 2 500 Kč měsíčné na obě děti, a matka má hradit dluh ve výši 176 000 Kč ve formě měsíčních splátek ve výši 7 200 Kč měsíčně na obě děti.
4. Podle přesvědčení stěžovatele se i přes částečné narovnání chybného postupu soudu I. stupně odvolací soud nevypořádal s pochybeními dostatečně. Odvolací soud ve svém rozsudku totiž nijak neposuzoval formu uspořádání s ohledem na nejlepší zájem dětí, asymetrické odchylky v péči nijak nevysvětlil a ani se o to nesnažil, nevypořádal se se změnou poměrů na straně otce, kdy otec z důvodu reorganizace přišel o zaměstnání, dopustil se účelového hodnocení důkazů zcela proti jejich smyslu a jejich obsahu a zasáhl do práva otce na spravedlivý proces, práva na rovnost a práva na rodinný život. Obecné soudy se rovněž dopouští diskriminace otce na základě pohlaví.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů.
7. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při přezkumu rozhodnutí v těchto případech přitom Ústavní soud postupuje zvlášť zdrženlivě s ohledem na to, že soudní rozhodnutí v rodinněprávních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Přesto nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy; v takových případech je pak Ústavní soud povinen zasáhnout.
8. O takovou situaci se nicméně v posuzovaném případě nejedná. Napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují zcela dostatečná, srozumitelná a přesvědčivá odůvodnění a je zřejmé, že v řízení v obou stupních bylo shromážděno dostatečné množství důkazů pro učinění skutkových závěrů a zejména posouzení nejlepšího zájmu dětí v dané věci. Je rovněž zřejmé, že obecné soudy se náležitě zabývaly argumentací a tvrzeními stěžovatele a řádně je vypořádaly.
9. S ohledem na další námitky stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že v řízení nebyla v dané věci přehlédnuta relevantní (ústavněprávní) kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče vymezená judikaturou Ústavního soudu. Oba soudy náležitě vzaly v úvahu vztah nezletilých k oběma rodičům, a současně zjišťovaly jejich názor či přání.
10. Závěrem Ústavní soud podotýká, že přestože zásadně rovnocenný podíl obou rodičů na péči o dítě a jeho výchově může být v konkrétním případě zajištěn nejen jeho svěřením do společné péče či střídavé péče rodičů, ale i jeho svěřením do výlučné péče jednoho z rodičů za současné úpravy tzv. širokého styku s druhým rodičem, nelze tyto alternativy ztotožňovat a přehlížet, že jsou mezi nimi rozdíly. Ani stanovení tzv. širokého styku se tedy zcela nevyrovná střídavé péči, byť i třeba asymetrické (tj. s rozdílnou dobou, kterou dítě tráví v péči každého z rodičů). Posouzení, která z alternativ je v konkrétním případě, s ohledem na všechny jeho okolnosti, nejvhodnější a odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte, je nicméně primárně na obecných soudech. V daném případě přitom opatrovnické soudy uspokojivě vysvětlily závěr o svěření nezletilých do střídavé péče asymetrického typu a toto rozhodnutí nelze hodnotit jako vybočující z mezí ústavnosti.
11. Nakonec Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilé dítě platný jednou provždy a do budoucna nezměnitelný, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí o péči o nezletilé; přitom je samozřejmě možné, že zájmům nezletilých v budoucnu bude nejvíce odpovídat další rozšíření výchovného působení a péče stěžovatele o ně. Ústavní soud již dříve konstatoval, že nezmění-li soudy úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném převáží významnost nastalé změny, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Současně nelze vyloučit ani změnu výchovných poměrů nezletilých na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4311/18 ze dne 22. 1. 2019, bod 18). Ústavní soud opakovaně podotýká, že rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak by měli hledět především na zájem dítěte být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat. O úrovni schopnosti rodiče pečovat o dítě a vychovávat je přitom zpravidla svědčí i to, jak respektuje roli druhého rodiče v životě a výchově dítěte a jak je ochotný s druhým rodičem komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 32; usnesení sp. zn. II. ÚS 1582/19 ze dne 31. 10. 2019, bod 19].
12. Co se týče otázky výše výživného, v tomto směru Ústavní soud žádné pochybení opatrovnických soudů neshledal. Soudy, které vycházely z majetkových poměrů obou rodičů a z výše jejich průměrných výdělků, své závěry o výši výživného řádně odůvodnily a Ústavní soud nemá důvod o těchto závěrech pochybovat. Ostatně ani stěžovatel žádnou ústavněprávní argumentaci v tomto směru v ústavní stížnosti neuvedl.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Současně Ústavní soud odmítl i návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť k tomuto postupu neshledal relevantní důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu