ECLI:CZ:US:2021:2.US.2037.21.1
sp. zn. II. ÚS 2037/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horáčka, zastoupeného JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem Na květnici 7, Praha 4, proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2475/2019-317 ze dne 19. května 2021, Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 354/2018-275 ze dne 7. února 2019 a Okresního soudu v Kolíně č. j. 17 C 16/2018-241 ze dne 17. září 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č. j. 23 Cdo 2475/219-317 ze dne 19. května 2021, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 354/2018-275 ze dne 7. února 2019, jakož i rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 17 C 16/2018-241 ze dne 17. září 2018, neboť má za to, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na vlastnictví a ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel byl jednatelem a jediným společníkem stavební společnosti, která na základě smlouvy o dílo uzavřené s třetí stranou realizovala výstavbu bytového domu. Ohledně provedení části díla uzavřela společnost stěžovatele smlouvu o dílo s vedlejší účastnicí jakožto se svým subdodavatelem. Vedlejší účastnice se s vlastním plněním dostala do prodlení, v důsledku čehož se do prodlení dostala i společnost stěžovatele, a to s plněním hlavní smlouvy o dílo třetí straně. Mezi vedlejší účastnicí a společností stěžovatele byla podepsána dohoda o uznání dluhu společnosti stěžovatele z titulu smlouvy o dílo mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Sám stěžovatel se ohledně uznaného dluhu zavázal jako ručitel.
3. Vedlejší účastnice se žalobou podanou proti stěžovateli u Okresního soudu v Kolíně domáhala zaplacení ceny díla z titulu ručení u uznání dluhu ze strany společnosti stěžovatele poté, co dlužná společnost stěžovatele po uplynutí lhůty k plnění uznaný dluh vedlejší účastnici nezaplatila, přičemž ani stěžovatel tak na výzvu vedlejší účastnice neučinil.
4. Okresní soud v Kolíně rozhodl výše nadepsaným rozsudkem č. j. 17 C 16/2018-241 ze dne 17. září 2018 tak, že žalobě vedlejší účastnice vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanou částku a náhradu nákladů řízení. Okresní soud po provedeném dokazování shledal uznání dluhu za prokázané a ručitelský závazek stěžovatele za platný. K návrhu stěžovatele na započtení pohledávky dlužné společnosti z titulu vůči pohledávce vedlejší účastnice okresní soud konstatoval, že s ohledem na znění ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku týkajících se ručitelského závazku a výklad v komentáři k tomuto zákonu není oproti předchozí úpravě takové započtení možné. Uvedl též, že se nejedná ani o námitku ve smyslu obrany určitou vlastností zajištěného dluhu, a proto tuto stěžovatelovu námitku započtení neuznal a namítanou pohledávku dále nezkoumal.
5. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze výše nadepsaným rozsudkem č. j. 19 Co 353/2018-275 ze dne 7. února 2019 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Odvolací soud po částečně zopakovaném a též doplněném dokazování došel k závěru, že soud prvního stupně v žádném ohledu nepochybil a jeho rozhodnutí je tedy správné. Odvolací soud se ve svém odůvodnění dlouze zabýval též výkladem ustanovení občanského zákoníku ohledně ručitelského závazku, přičemž obdobně jako okresní soud nakonec shledal obranu stěžovatele započtením předmětných pohledávek nedůvodnou.
6. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém soud rozhodl výše nadepsaným rozsudkem č. j. 23 Cdo 2475/2019-317 ze dne 19. května 2021 tak, že jej zamítl pro nedůvodnost. Nejvyšší soud se v odůvodnění zaměřil především na oprávněnost stěžovatelovi námitky započtení podle §2023 odst. 1 občanského zákoníku a rozdíly oproti úpravě v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v jehož ustanovení §306 odst. 2 byla možnost započtení upravena výslovně. Za použití gramatického, teleologického a historického výkladu předmětných ustanovení občanského zákoníku včetně zohlednění doktríny (komentářové a jiné odborné literatury) a právní úpravy v zahraničí, ovšem došel ke stejnému závěru jako soud prvního a druhého stupně. Konstatoval tedy, že jejich právní posouzení bylo správné a dovolání je proto nedůvodné.
7. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností napadá především rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č. j. 23 Cdo 2475/219-317 ze dne 19. května 2021, spolu s ním pak navrhuje zrušení též jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 354/2018-275 ze dne 7. února 2019 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 17 C 16/2018-241 ze dne 17. září 2018, neboť všemi rozhodnutími mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví a majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
8. Nejvyšší soud a před ním i soud okresní a krajský dle stěžovatele chybně vyložily ustanovení §2023 odst. 1 občanského zákoníku, které dává ručiteli možnost uplatnit vůči věřiteli všechny námitky, které má proti věřiteli dlužník. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry obecných soudů, že mj. z důvodu absence výslovné úpravy ručitel nemá právo započíst pohledávku dlužníka, kterou má tento za věřitelem. Touto dle stěžovatele špatnou interpretací měl Nejvyšší soud a s ním i soud okresní a krajský porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11. odst. 1 Listiny. Stěžovatel se totiž na rozdíl od obecných soudů domnívá, že z daného ustanovení občanského zákoníku lze dovodit, že jako ručitel má ono právo započíst vůči vedlejší účastnici jakožto věřiteli pohledávku dlužníka, tj. stěžovatelovi společnosti. Stejný názor má, v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu, i některá doktrína.
9. Postupem Nejvyššího soudu, který svým rozhodnutím aproboval rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, pak dle stěžovatele bylo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno též z toho důvodu, že se v řízení neuplatnily zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy se dle stěžovatele zabývaly pouze možností či nemožností započtení pohledávky dlužníka ze strany ručitele a vůbec neposuzovaly argumentaci stěžovatele vzájemnou pohledávkou jako jeho možnou obranu ve smyslu odepření plnění ručitelem.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Předmětem nyní posuzované věci je výklad podústavního práva, konkrétně ustanovení §2023 odst. 1 občanského zákoníku a otázka možnosti či nemožnosti ručitele započíst vůči pohledávce věřitele pohledávku dlužníka. Ústavní soud k tomuto toliko konstatuje, že ve světle výše uvedeného je výklad podústavního práva primárně věcí obecných soudů a Ústavní soud by byl do jejich činnosti oprávněn zasáhnout pouze z výše vymezených důvodů. V projednávané věci však Ústavní soud neshledal, že by ze strany Nejvyššího soudu nebo i soudu okresního a krajského došlo k tak zásadnímu pochybení, které by opravňovalo jeho zásah. Okolnost, že ručitel postrádá kompenzační námitku, není v rozporu s ústavním pořádkem.
13. Jak Nejvyšší soud, tak soud okresní a krajský se rozsáhle zabývaly stěžovatelovou námitkou započtení předmětné pohledávky, a to i z pohledu jejího posouzení jakožto obrany stěžovatele jako ručitele. Odůvodnění jejich závěrů o nemožnosti ručitele započíst vůči pohledávce věřitele pohledávku dlužníka jsou řádná, logická a srozumitelná a dle Ústavního soudu jim z hlediska ústavněprávního není co vytknout.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takový návrh senát usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu