ECLI:CZ:US:2021:2.US.2052.21.1
sp. zn. II. ÚS 2052/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VISION SWORD, s. r. o., se sídlem Těšínská 1698, Šenov, zastoupené Mgr. Michaelem Škurkou, advokátem se sídlem Zámečnická 3a, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2021 č. j. 8 Co 85/2021-67, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2020 č. j. 59 C 144/2020-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalované OZO Ostrava s. r. o. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že na straně žalované se nejedná o bezdůvodné obohacení, když žalovaná přijala předmětnou částku (ve dvou platbách, každá 15 000 Kč) v dobré víře, že jde o platby z uznání závazku společnosti GLOBODERA GROUP s. r. o. K převodu předmětných částek došlo konáním účetní, která vykonávala služby jak pro stěžovatelku, tak i pro společnost GLOBODERA GROUP s. r. o. Žalovaná platby označené odpovídajícím variabilním symbolem přijala se zprávou "splátka GLOBODERA GROUP s. r. o." v době, kdy společnost GLOBODERA GROUP s. r. o. uznala dluh vůči žalované. Soud následně jako nadbytečné neprováděl další důkazy navrhované stěžovatelkou.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Konstatoval, že stěžovatelka neprokázala, že by platba byla provedena na účet žalované omylem, když byla označena způsobem, který byl uveden v dohodě o uznání dluhu společností GLOBODERA GROUP s. r. o. Naopak z platby podle soudu vyplývá zřejmý záměr plnit za společnost GLOBODERA GROUP s. r. o. uznaný dluh (pozn.: soud zmínil též personální propojení obou společností). Krajský soud proto uzavřel, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována a stěžovatelka se měla domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči společnosti GLOBODERA GROUP s. r. o, za kterou plnila a v jejímž majetku nedošlo ke zmenšení, ač se tak mělo stát právě plněním uznaného dluhu vůči žalované.
5. Stěžovatelka své námitky v ústavní stížnosti směřuje proti postupu obecných soudů, které neprovedly některé jí navrhované důkazy. Současně tvrdí, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že před soudem prvního stupně dostatečně prokázala, že obohaceným je v daném případě žalovaná, u níž se majetková hodnota bezprostředně promítla v podobě navýšení aktiv, aniž by k tomu byl jakýkoliv právní důvod.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že mu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Hodnocení důkazů je nadto doménou obecných soudů, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci jim stanoveném příslušným právním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Obecné soudy přitom nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, pokud nemohou přispět k dalšímu objasnění věci; svůj postup však musí náležitě odůvodnit.
8. V nyní projednávané věci by však mohla být dostatečným důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti již samotná bagatelnost věci, daná výší předmětu sporu. Ústavní soud totiž zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v posuzované věci. Jeho smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Ústavní soud neshledal důvod jakkoliv se od daných závěrů odchýlit.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu