ECLI:CZ:US:2021:2.US.2061.21.1
sp. zn. II. ÚS 2061/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ivany Hnidkové, zastoupené JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 807/64, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3420/2020-290 ze dne 21. 5. 2021, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 379/2019-252 ze dne 28. 5. 2020 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 8 C 66/2017-171 ze dne 4. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka před obecnými soudy domáhala rozhodnutí, že výpověď daná jí její zaměstnavatelkou žalovanou Českou republikou - Vězeňskou službou ČR je neplatná a pracovní poměr stěžovatelky k žalované trvá. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Pardubicích stěžovatelčinu žalobu zamítl. Krajský soud pak ve svém napadeném rozhodnutí nepřisvědčil námitkám stěžovatelky ohledně neprovedení důkazů navržených v její prospěch, protože shledal, že takto namítané důkazní návrhy jsou nadbytečné, neboť nejsou způsobilé ovlivnit v dané věci rozhodné skutkové závěry. Shodně hodnotil krajský soud jako nadbytečné také důkazní návrhy stěžovatelky přednesené v odvolacím řízení, kterým z tohoto důvodu nevyhověl. K tomu krajské soud ve svém napadeném rozhodnutí dodal, že vzhledem k prokázanému skutkovému stavu není v dané věci rozhodné, že stěžovatelka případně jako vedoucí poskytovala podřízeným zaměstnankyním dovolenou i v případě konkrétních pátků, či že v souladu s obvyklou praxí jako vedoucí kontrolovala obsah vnějších výstupů z personálního oddělení. Zcela nerozhodné je také případné následné zjištění nedostatků v konkrétní činnosti personálního oddělení, které nemůže mít vliv na věrohodnost provedených důkazů ani na správnost skutkových závěrů okresního soudu. Jako nadbytečný pak byl shledán také důkazní návrh stěžovatelky směřující k tomu, že jedna ze zaměstnankyň ukončila svůj pracovní poměr se žalovanou dohodou na vlastní žádost, neboť tuto skutečnost vzal okresní soud za prokázanou a vycházel z ní.
3. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť závěr odvolacího soudu o řádném skutkovém vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru a o tom, že prokázané jednání žalobkyně spočívající ve "zneužití vedoucího postavení vůči podřízeným, které naplňuje znaky tzv. bossingu" představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které "dosahuje takové intenzity, že je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Odvolací soud při posuzování určitosti vymezení důvodu ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2017 z uvedených hledisek vycházel, když dospěl k závěru, že "chování žalobkyně bylo v podané výpovědi z pracovního poměru ze dne 28. 4. 2017 ve spojení s odkazem na usnesení GIBS o zahájení trestního stíhání žalobkyně ze dne 3. 4. 2017 skutkově popsáno jako zcela konkrétní, určitý a přesně vymezený skutek". Žalovaná odůvodnila výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2017 (mimo jiné) tím, že "po dobu Vašeho působení na pracovní pozici vedoucí oddělení personálního (v době od 1. 7. 2015 nejméně do 31. 12. 2016) jste vystavovala své podřízené přehnané kritice, osočování, obviňování, ústrkům a psychickému nátlaku, v důsledku čehož došlo k psychickému zhroucení pracovnic M. a M. J.", a "nelibostem byla vystavena i pracovnice J."; ve výpovědi současně uvedla, které konkrétní předpisy žalobkyně tímto jednáním porušila, a poukázala, že jednání žalobkyně se stalo předmětem šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů, která vydala usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně pro trestný čin útisku. Stěžovatelce tedy z okolností, za kterých jí byla výpověď z pracovního poměru doručena (usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 3. 4. 2017 o zahájení trestního stíhání obsahující podrobný popis jednání, které je žalobkyni ve výpovědi vytýkáno, bylo žalobkyni doručeno dne 5. 4. 2017), muselo být zřejmé, kdy, vůči komu a jakým konkrétním způsobem se dopustila vytýkaného jednání. Vzhledem k tomu, že šikana na pracovišti (v posuzovaném případě uskutečňovaná ve formě tzv. bossingu) spočívá v dlouhodobém a systematickém jednání sestávajícím z celé řady jednotlivých skutků, nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby ve výpovědi z pracovního poměru každý takový dílčí skutek popsal samostatně; z hlediska skutkového vymezení lze považovat za dostačující, pokud zaměstnavatel uvedené dlouhodobé a systematické jednání popíše údaji, z nichž vyplývá způsob, povaha a intenzita vytýkaného jednání.
4. Namítá-li stěžovatelka, že "trestní stíhání žalobkyně bylo skončeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem", podle Nejvyššího soudu pomíjí, že zahájení trestního stíhání nebylo výpovědním důvodem a že uvedená skutečnost ani není z hlediska posouzení skutkového vymezení důvodu výpovědi rozhodná. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci", "závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci" a "porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem" definovány. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod.
5. Nejvyšší soud se též zabýval stěžovatelkou namítanou otázkou počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty a její posouzení krajským soudem shledal v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž vyplývá právní názor, že pro určení počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty k výpovědi z pracovního poměru zaměstnavatelem není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil, že právní úprava nedává ani prostor pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět, a že dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platné právní jednání), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl. K otázce posuzování běhu lhůty, je-li jednání zaměstnance předmětem šetření jiného orgánu podle ustanovení §58 odst. 2 zákoníku práce. Nejvyšší soud poukázal na svůj právní názor vyjádřený v prejudikatuře, podle kterého "jiným orgánem" ve smyslu ustanovení §58 odst. 2 zákoníku práce se rozumí orgán, který není součástí zaměstnavatele (jeho organizační struktury) a do jehož zákonem založené pravomoci patří posuzování jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci; mezi takové orgány se řadí zejména orgány činné v trestním řízení, které jsou oprávněny posuzovat jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, z toho hlediska, zda tímto jednáním došlo ke spáchání trestného činu. Pokud se tedy jednání pracovníka stalo předmětem šetření uvedených orgánů, prodlužuje se lhůta k podání výpovědi z pracovního poměru (k okamžitému zrušení pracovního poměru) tak, že skončí uplynutím dvou měsíců počítaných ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření, nejpozději však uplynutím jednoho roku ode dne, kdy důvod výpovědi (okamžitého zrušení pracovního poměru) vznikl. Posuzují-li orgány činné v trestním řízení jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, jsou pro zaměstnavatele významné nejen poznatky, které - po zahájení trestního stíhání zaměstnance - vyplynuly z rozhodnutí těchto orgánů, popřípadě z jimi provedených vyšetřovacích úkonů, ale i výsledky prověrky na základě oznámení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Zjištění v tomto směru totiž zaměstnavateli umožňují, aby lépe a nezávisle na vlastních poznatcích posoudil, zda zaměstnanec skutečně zaviněně porušil pracovní povinnosti a jaký stupeň intenzity toto dosáhlo, a aby dovodil, jaké opatření vůči zaměstnanci přijme. K námitce účelového oddělení jednoho případu za účelem "legitimizovat" nedodržení lhůty Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem takto posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy "zvlášť hrubé", "závažné" nebo "méně závažné" porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že jí původně okresní soud dal zapravdu. Stěžovatelka je přesvědčena, že nebyly splněny podmínky stanovené platnými právními předpisy pro to, aby s ní vedlejší účastník rozvázal pracovní poměr. Výpověď daná stěžovatelce je neplatná, už jen z důvodu její neurčitosti (není náležitě skutkově vymezen důvod výpovědi), uplynutí lhůty pro její podání a na první pohled patrné vnitřní rozpornosti a nepravdivosti. Stěžovatelka je však zejména přesvědčena o tom, že se žádné šikany (bossingu) svých podřízených nedopouštěla. Stěžovatelka dále argumentuje, že vydání usnesení o zahájení trestního stíhání obecně není legitimním důvodem k výpovědi, a tím spíše, když její trestní stíhání bylo skončeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem. Dále poukazuje na svůj pracovní posudek, který byl adresován Generální inspekci bezpečnostních sborů, zpracovaný ředitelem Věznice Pardubice, který ji hodnotí víceméně pozitivně, z čehož dovozuje, že původně její zaměstnavatel v jejím jednání nic protiprávního nespatřoval. Výpovědní důvod je podle stěžovatelky nedostatečně skutkově vymezen, konkrétně je vymezen pouze odkazem na usnesení o zahájení trestního stíhání. Žádné jiné konkrétní jednání, či situace časově a místně vymezené nejsou ve výpovědi uvedeny. Stěžovatelce tak bylo od počátku znemožněno účinně se bránit a konkrétními argumenty vyvracet obvinění proti ní vznesená. Žádné konkrétní jednání či konkrétní situaci zasazenou do místního a časového rámce v odůvodnění výpovědi nalézt nelze. Pakliže byly až následně, v rámci soudního řízení diskutovány nějaké konkrétní situace či skutečnosti, tyto byly stěžovatelkou vždy řádně vysvětleny či uvedeny na pravou míru.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými a právními závěry obecných soudů založenými na výkladu podústavního práva. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci a opakuje skutkové a právní argumenty, jimiž se obecné soudy dostatečně zabývaly, jak vyplývá z rekapitulace usnesení Nejvyššího soudu, provedené výše. Obecné soudy ve stěžovatelčině věci náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru o platnosti její výpovědi. Důkazy řádně provedly a hodnotily je ve svém souhrnu. Výklad skutkových okolností případu i jejich subsumpci pod příslušná ustanovení zákoníku práce, které obecné soudy provedly, nejsou zjevně nepřijatelné ani arbitrární a jsou výhradně výkladem podústavního práva, do nějž zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu