ECLI:CZ:US:2021:2.US.2077.21.1
sp. zn. II. ÚS 2077/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Deršákové, zastoupené JUDr. Liborem Čihákem, advokátem Advokáti C. M. H. L. s.r.o., se sídlem T. G. Masaryka 57, Karlovy Vary, proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. prosince 2019 č. j. KK/1025/SÚ/19-3, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2020 č. j. 57 A 18/2020-144 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2021 č. j. 4 As 396/2020-46, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 1. srpna 2021 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno stěžovatelčino ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 37 odst. 1 Listiny a ústavní principy ukládání povinností toliko na základě zákona ve smyslu čl. 4 odst. 1 Listiny a uplatňování státní moci v případech, mezích a způsoby stanovenými zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. Zároveň se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti domáhá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti, který je s ohledem na její předmět mimořádně rozsáhlý (22 stran textu), a obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") se podává, že podstata věci tkvěla v posouzení zákonnosti zamítnutí odvolání stěžovatelky proti níže uvedenému prvostupňovému správnímu rozhodnutí pro opožděnost.
4. Stěžovatelka udělila dne 21. prosince 2016 JUDr. Liboru Čihákovi, advokátovi, plnou moc pro zastupování "v právních věcech souvisejících s řízením o umístění stavby ...", a to v reakci na to, že dne 8. září 2016 podala Mgr. Jana Mohrmannová (dále jen "vedlejší účastnice"), jakožto majitelka pozemku, který sousedí s pozemkem stěžovatelky, žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení na novostavbu rodinného domu s garáží. Stavební úřad v prvním stupni vydal společné rozhodnutí o umístění stavby a stavebním povolení, které však bylo na základě odvolání stěžovatelky odvolacím orgánem zrušeno. V návaznosti na toto zrušení prvostupňového rozhodnutí si vedlejší účastnice posléze podala dne 28. dubna 2017 žádost o povolení výjimky z odstupových vzdáleností mezi stavbami, které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem. Stavební úřad této žádosti v prvním stupni vyhověl. Rozhodnutí o povolení výjimky doručil jak do datové schránky advokáta, resp. společnosti Advokáti C. M. H. L. s.r.o. (17. července 2017), tak následně i stěžovatelce (27. července 2017). Proti rozhodnutí o povolení výjimky podal advokát za stěžovatelku odvolání, které bylo z datové schránky společnosti Advokáti C. M. H. L. s.r.o. doručeno do datové schránky stavebního úřadu dne 9. srpna 2017 (dále jen "odvolání"). V uvedeném podání bylo, mimo jiné, v podpisové části konstatováno, že je činěno advokátem za stěžovatelku na základě plné moci. Žádná (nová či zvláštní) plná moc k danému odvolání přiložena advokátem nebyla. Dne 23. října 2017 rozhodl Krajský úřad Karlovarského kraje o zamítnutí podaného odvolání pro opožděnost. Dne 26. října 2017 byla do spisového materiálu doplněna advokátem plná moc, která mu měla být stěžovatelkou udělena dne 1. srpna 2017 pro dané správní řízení o výjimce.
5. Napadená rozhodnutí jsou opřena o shodné právní závěry Krajského úřadu Karlovarského kraje a obou soudů, že stěžovatelka byla i v řízení o výjimce zastoupena na základě plné moci ze dne 21. prosince 2016, a proto lhůta pro podání odvolání počala běžet již ode dne doručení uvedenému advokátovi (17. července 2017) a uplynula nejpozději dnem 1. srpna 2017. Odvolání podané advokátem dne 9. srpna 2017 tak bylo podáno opožděně a jako takové muselo být zamítnuto. Proti tomuto právnímu závěru brojí stěžovatelka poměrně komplexní argumentací vystavěnou na údajném mnohačetném porušení výše v bodě 1 uvedených základních práv a ústavních principů. Věcně je argumentace založena na tezi, že advokát v té fázi řízení o výjimce, která proběhla před správním orgánem prvního stupně, stěžovatelku na základě plné moci ze dne 21. prosince 2016 ve skutečnosti nezastupoval, že toto zastoupení převzal až na základě plné moci jemu udělené dne 1. srpna 2017, pročež lhůta pro podání odvolání počala běžet teprve doručením rozhodnutí o povolení výjimky stěžovatelce dne 27. července 2017. Stěžovatelka ve stížnosti mimo jiné namítá, že Krajský úřad Karlovarského kraje a soudy v obou stupních obsah dříve udělené plné moci nesprávně vyložily, nezohlednily samostatnou povahu řízení o udělení výjimky a některé další ve věci rozhodné skutečnosti, nedovoleně opominuly důkazní návrhy stěžovatelky a vyžadovaly od advokáta stěžovatelky úkony, které mu zákon neukládá.
6. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadeného rozsudku NSS, který stěžovatelka ke stížnosti přiložila, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Ústavní soud v této souvislosti ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že není další instancí, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy, popř. jinými orgány veřejné moci.
9. Dle názoru Ústavního soudu z napadeného rozsudku NSS jednoznačně vyplývá, že stěžovatelkou vznesenými námitkami, které se týkaly jejího zastoupení advokátem v řízení o udělení výjimky, se odvolací správní orgán i krajský soud v potřebném rozsahu a ústavně souladným způsobem zabývaly. Rovněž samotný napadený rozsudek NSS považuje Ústavní soud za kvalitně zpracovaný a zcela dostatečným způsobem odůvodněný, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace, pročež tento netrpí tvrzeným deficitem nepřezkoumatelnosti ve formě nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů (ba naopak - i když řeší spíše dílčí procesní otázku, je jeho odůvodnění velmi detailní). V poměrech projednávané věci tak další zkoumání podmínek zastoupení stěžovatelky advokátem ve správním řízení o udělení výjimky nevykazuje potřebnou ústavní dimenzi. Na řešení klíčových námitek stěžovatelky, jež se promítly i do obsahu ústavní stížnosti, odkazuje Ústavní soud především na jednotlivé body napadeného rozsudku NSS, a to konkrétně na body 23 až 25 (údajná nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu), body 26 a 36 (výklad obsahu plné moci a posouzení rozsahu zmocnění), body 29 a 35 (údajně opomenuté důkazy), body 30 a 31 (souvislost řízení o výjimce s řízením o umístění a povolení stavby). Těmto závěrům nemá Ústavní soud z pozice garanta ústavnosti nejenže cokoli vytknout, nýbrž k nim nemá ani co dodat. Ústavní soud zdůrazňuje, že až na případný zřetelný exces při interpretaci či aplikaci zákonných pravidel upravujících udělení či obsahové náležitosti procesní plné moci, o kterýžto však v projednávané věci nejde, nemůže jeho role spočívat v (opakovaném) přezkumu stěžovatelkou namítaných jednotlivostí týkajících se jejího zastoupení ve správním řízení advokátem, od něhož se při všech úkonech právní pomoci včetně formulování jednoznačného rozsahu zmocněncova mandátu v plné moci a sledování běhu procesních lhůt očekává odborná péče, a to bez ohledu na obsáhlost či míru sofistikovanosti v ústavní stížnosti následně předestřené argumentace.
10. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci neshledal, že by si NSS, Krajský soud v Plzni či Krajský úřad Karlovarského kraje při vydání napadených rozhodnutí počínaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Ústavní soud v rozsahu vymezeném v ústavní stížnosti neshledal porušení žádného ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výsledek řízení rozhodl Ústavní soud o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto usnesení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu