ECLI:CZ:US:2021:2.US.2102.21.1
sp. zn. II. ÚS 2102/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivana Zuckersteina, MBA, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 235/2021-331 ze dne 11. 5. 2021, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 78/2020-294 ze dne 17. 6. 2020 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 7 C 243/2018-238 ze dne 9. 10. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, přístup k soudu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že správce bytového domu v pozici žalobce se domáhal, aby byla stěžovateli (vlastníku bytových jednotek, jež se nachází v domě žalobcem spravovaném) uložena povinnost zaplatit mu částku 332 511 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu neuhrazených předepsaných příspěvků na správu domu a pozemku, a to za období leden 2017 až květen 2018. Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. 7 C 243/2018-238 ve výroku I. žalobě částečně vyhověl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 332 511 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 3. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, výrokem II. žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % z částek a za období tam uvedené, zamítl; a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání žalobce i stěžovatele Krajský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem ze dne 17. 6. 2020 č. j. 26 Co 78/2020-294 citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek a za období tam uvedené (výrok I.), ve výroku I. jej potvrdil (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud z obsahu stanov žalobce ze dne 23. 4. 2014 zjistil, že povinností vlastníka jednotky a člena společenství je hradit stanovené příspěvky na správu domu a pozemku a služby, které jsou definovány podle pravidel pro tvorbu předpisu úhrad. Dlouhodobá záloha na opravy a investice na společných částech domu byla schválena pro období od 1. 1. 2017 shromážděním společenství vlastníků dne 12. 12. 2016 a pro období od 1. 1. 2018 dne 13. 12. 2017 a je jako součást příspěvku vlastníka na správu domu obsažena v měsíčním předpisu. K námitce stěžovatele, že mu jednotlivé měsíční předpisy úhrad nebyly řádně doručeny a neměl možnost se s jejich obsahem seznámit, odvolací soud uvedl, že žalobce postupoval zcela správně, pokud doručoval na adresu trvalého bydliště stěžovatele, jestliže neměl k dispozici žádný doklad o smluvním zastoupení stěžovatele. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že měsíční předpisy byly stěžovateli doručeny již dne 29. 12. 2015 pro období od 1. 1. 2016 a dne 19. 12. 2017 pro období od 1. 1. 2018 (nikoli až 26. 2. 2019). Stěžovatel je tak v prodlení s úhradou jednotlivých měsíčních částek za příspěvek vlastníka bytu na správu a služby poskytované s užíváním bytu ode dne následující po splatnosti sjednané k 28. dni příslušného měsíce za období od ledna 2017 do května 2018 a žaloba na zaplacení úroků z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. je zcela důvodná. Ohledně námitky směřující k rozpočítání úhrad za příspěvky na správu domu a pozemku a služby za byt č. p. X shodně se soudem prvního soudu odvolací soud uzavřel, že nedoplatky za tento byt nebyly v žalobě nárokovány ani uvedeny, a nelze se jimi proto v tomto řízení zabývat.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 26 Cdo 235/2021-331 ze dne 11. 5. 2021 odmítl stěžovatelovo dovolání a k jeho námitce, že odvolací soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1137/11), jestliže žalobce nedoložil usnesení shromáždění vlastníků, kterým byla po řádném hlasování stanovena nejen výše, ale i splatnost plateb spojených se správou domu a pozemku, Nejvyšší soud uvádí, že je zapotřebí důsledně rozlišovat mezi zálohami na služby a platbami z titulu příspěvku na správu domu a pozemku, neboť podléhají odlišnému právnímu režimu. Platby z titulu příspěvku na správu domu a pozemku mají povahu měsíčních plateb, jejichž splatnost je stanovena k určitému pevnému datu v měsíci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2020 sp. zn. 26 Cdo 3737/2019). Nejvyšší soud tedy shledal rozhodnutí odvolacího soudu souladným s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, došel-li k závěru, že stěžovatel své povinnosti vlastníka jednotky ve vztahu k předmětným bytovým jednotkám neplnil, jestliže nehradil příspěvky vlastníka na správu domu v souladu s řádně doručenými měsíčními předpisy, a z tohoto důvodu je povinen uhradit dlužnou částku za předmětné období spolu s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že podle něj obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a tedy principu spravedlivého procesu. Tvrzení žalobce převzaly jako správná, aniž by byla doložena (zejm. oprávněnost tvrzené výše příspěvku na správu domu a pozemku), naopak důkazy navržené stěžovatelem pro údajnou nadbytečnost neprovedly, přestože byly podle stěžovatele pro zjištění skutečného skutkového stavu relevantní a podstatné. Obecné soudy se tvrzeními stěžovatele vůbec, případně s náležitou důsledností nezabývaly, přestože šlo o zcela zásadní tvrzení ve věci, jimiž stěžovatel vyvracel tvrzenou oprávněnost žalovaného nároku a jejichž prokázání by ovlivnilo výsledek sporu. Nejvyšší soud též v daném případě proti nesprávným, nezákonným, resp. protiústavním rozhodnutím nižších soudů nezasáhl a neposkytl ochranu stěžovatelovým ústavně zaručeným právům, když jeho dovolání odmítl. Nejvyšší soud tedy nápravu neprovedl. Stěžovatel má tak za to, že obecné soudy svým postupem upřely stěžovateli právo na spravedlivý proces a porušily i zásadu rovnosti stran, dále má za to, že mu bylo tím, že bylo nesprávně žalobci v plném rozsahu vyhověno, zasaženo i do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, neboť vlastnické právo všech má stejný zákonný obsah a ochranu.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů a jejich procesním postupem. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy.
10. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu