ECLI:CZ:US:2021:2.US.2106.21.1
sp. zn. II. ÚS 2106/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Dvořákové, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 29 NSČR 40/2021-B-58, KSUL 92 INS 9591/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021 č. j. 3 VSPH 269/2021-B-45, KSUL 92 INS 9591/2020 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2021 č. j. KSUL 92 INS 9591/2020-B-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i z veřejně přístupného spisového materiálu na portálu Ministerstva spravedlnosti České republiky www.infosoud.justice.cz se podává, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2020 č. j. KSUL 92 INS 9591/2020-A-29 byl zjištěn úpadek stěžovatelky (dlužnice). Krajský soud napadeným usnesením prohlásil na majetek stěžovatelky konkurs (výrok I.) a rozhodl o jeho projednání jako nepatrného (výrok II.; k dalším výrokům usnesení Ústavní soud pro jejich obsáhlost odkazuje na znění napadeného usnesení s tím, že pro účel nyní posuzovaného řízení není zapotřebí jejich podrobnější znění). V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že stěžovatelka nenavrhla způsob řešení svého úpadku reorganizací ani oddlužením a schůze věřitelů rozhodla o způsobu řešení úpadku konkursem.
3. Vrchní soud napadeným usnesením odvolání stěžovatelky proti výrokům II. až IX. usnesení krajského soudu dovolání odmítl, jelikož neshledal jeho přípustnost. Ve výroku I. usnesení krajského soud potvrdil. Poukázal přitom mimo jiné i na nesprávnou, resp. zkreslenou argumentaci stěžovatelky, která nemá oporu v zákoně a neodpovídá ani postupům soudu v insolvenčním řízení. Ve vztahu k rozhodnutí soudu o prohlášení konkursu uvedl, že stěžovatelka neuplatnila žádný argument, který by mohl zpochybnit naplnění předpokladů k vydání rozhodnutí ve smyslu výroku I. usnesení krajského soudu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky se stručným odůvodněním jako nepřípustné odmítl. Dospěl k závěru, že dovolací argumentace stěžovatelky je soustředěna pouze na výhradu, že odvolací soud nenařídil jednání k projednání podaného odvolání. K tomu dodal, že stěžovatelka těmito námitkami směřuje spíše na tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu, a proto nejde o způsobilý dovolací důvod.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí prakticky téže námitky jako v dovolání. Tyto námitky však postrádají ústavněprávní dimenzi a stěžovatelka jejich prostřednictvím pokračuje v polemice s postupem insolvenčního soudu, který měl prohlásit konkurs na její majetek na základě "šikanózního návrhu". Opětovně v textu ústavní stížnosti zmiňuje námitku stran nenařízení jednání odvolacím soudem, jehož postup označuje jako nezákonný. Proti závěrům Nejvyššího soudu stěžovatelka však žádné námitky neuvádí, jen na konci textu zmiňuje, že "....podané dovolání usnesením .... odmítl. Nezbývá tak stěžovatelce nic jiného, než se obrátit na Ústavní soud České republiky."
6. Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným. V nyní posuzované věci se však - právě jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není.
7. Ústavní soud konstatuje, že nyní posuzovaná stížnost představuje spíše pokračující polemiku stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů, která je nadto vedena v podústavní rovině. Jak Ústavní soud již výše poznamenal, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatňuje žádnou ústavněprávní argumentaci a její námitky směřují proti rozhodnutí soudu o prohlášení konkurzu. V tomto směru však stěžovatelka sama nevyvíjela dostatečnou aktivitu, když ani nereagovala na výzvu soudu, který ji řádně poučil o možnosti podat návrh na povolení oddlužení. Obdobně stěžovatelka odvoláním nebrojila proti rozhodnutí soudu, kterým byl zjištěn úpadek. Stejně tak i podané dovolání k Nejvyššímu soudu "neuspělo", protože v něm neuvedla žádnou relevantní argumentaci a její námitky měly povahu tzv. zmatečnostních vad řízení. Jestliže sama stěžovatelka v řízení aktivně nehájí svá práva ve světle zásady vigilantibus iura scripta sunt, není možné očekávat, že bude v řízení úspěšná.
8. S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu