ECLI:CZ:US:2021:2.US.212.21.1
sp. zn. II. ÚS 212/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti OREA - INVEST s. r. o., se sídlem Svojsíkova 2, Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Sokolovská 64, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017 č. j. 24 C 175/2016-69 ve znění usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2019 č. j. 24 C 175/2016-170 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2020 č. j. 11 Co 65/2020-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, protože jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Stěžovatelka pronajímala nemovitosti. Nájemci těchto nemovitostí zasílali nájemné a zálohu na úhradu služeb nikoliv přímo na účet stěžovatelky, ale na účet jisté fyzické osoby (dále jen "správce nemovitostí"). Tato fyzická osoba měla dle domluvy se stěžovatelkou z prostředků na účtu uhradit pohledávky dodavatelům služeb a zbylé částky pravidelně (se splatností
do konce června následujícího roku) zasílat stěžovatelce.
3. Stěžovatelka podala k Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen "prvostupňový soud") žalobu na správce nemovitostí pro zaplacení dlužné částky, která měla vzniknout jako rozdíl mezi tím, co stěžovatelce správce nemovitostí od roku 2009 předat měl, a tím, co skutečně předal. Prvostupňový soud žalobu v roce 2017 zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem (nikoliv však ještě ve znění usnesení opravujícího nákladový výrok, k tomu viz dále). Učinil tak především z důvodu neunesení důkazního břemene (stěžovatelka ani navzdory opakovaným výzvám nekonkretizovala, jak dlužnou částku vypočetla). Dle prvostupňového soudu správce nemovitostí naopak prokázal, že stěžovatelce předal částku vyšší, než ona tvrdí, a nadto byl s výjimkou nároku za rok 2013 nárok stěžovatelky již promlčen.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud"). Pro nezaplacení soudního poplatku bylo odvolací řízení pravomocně zastaveno (dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 č. j. 33 Cdo 1103/2020-198, ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2414/20 ze dne 26. 1. 2021).
5. V roce 2019 prvostupňový soud vydal usnesení, jímž opravil zjevnou nesprávnost v nákladovém výroku rozsudku napadeného ústavní stížností. Lhůta k podání odvolání proti tomuto výroku tak začala běžet znovu. Stěžovatelka však podala odvolání nejen proti nákladovému výroku, ale proti rozsudku jako celku. Odvolací soud o tomto odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, a to tak, že v části týkající se zamítnutí žaloby prvostupňovým soudem odvolací řízení zastavil pro existenci překážky věci rozhodnuté (výrok I) a v části týkající se nákladového výroku rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil (výrok II).
II. Argumentace účastníků řízení
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí výlučně proti rozsudku prvostupňového soudu a výroku I odvolacího soudu, nikoliv již proti výroku II odvolacího soudu.
7. Vzhledem k osudu ústavní stížnosti (viz dále) tato ani nebyla zasílána k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníku (správci nemovitostí).
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Jak již bylo výše shrnuto (srov. bod 4 usnesení), stěžovatelka se již jednou u Ústavního soudu snažila zvrátit pravomocné zastavení odvolacího řízení ve věci zamítnutí její žaloby. Nyní tak opětovně činí prostřednictvím napadení výroku I odvolacího soudu. Ústavní soud nicméně neshledal, že by odvolací soud jakkoliv pochybil, pokud dospěl k závěru, že odvolací řízení ve věci zamítnutí stěžovatelčiny žaloby je nutno pro překážku věci rozhodnuté zastavit. Odvolací soud postupoval zcela ve shodě se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným například v usnesení ze dne 30. 11. 1998 č. j. 20 Cdo 917/98, že lhůta k podání odvolání běží znovu od doručení opravného usnesení jen tehdy, směřuje-li odvolání právě jen proti výroku usnesením opravenému.
11. Nadto snaží-li se stěžovatelka opět argumentovat v tom smyslu, že odvolací řízení nemělo být pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, vznáší de facto námitky proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2414/20 ze dne 26. 1. 2021. K tomu nezbývá než připomenout, že řízení před Ústavním soudem v České republice je řízením jednoinstančním, rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná, a Ústavní soud se proto opakovanými námitkami stěžovatelky již nemůže zabývat. Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
12. Ve vztahu k výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka ani žádnou argumentaci neuvádí. Pro úplnost lze nicméně připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen například prvek svévole. O takovou situaci se nicméně v předmětné věci nejedná.
13. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 20121
Ludvík David, v. r.
předseda senátu