ECLI:CZ:US:2021:2.US.2158.21.1
sp. zn. II. ÚS 2158/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2021 č. j. 6 Tdo 387/2021-348, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2020 sp. zn. 9 To 344/2020 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. června 2020 č. j. 4 T 129/2019-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 96 odst. 2 Ústavy. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy soud prvního stupně stěžovateli uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku a §65 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 75 hodin.
2. Trestná činnost spočívala v tom, že stěžovatel dne 30. 12. 2018 ve 20:05 hodin na jižní straně budovy železniční stanice Praha hlavní nádraží, u stanoviště vozidel Taxi, za přítomnosti nejméně čtyř osob napadl poškozeného T. P., nejprve úderem levou rukou sevřenou v pěst do hlavy a následně několika údery pěstmi, sunul ho před sebou až ho narazil na zaparkované bílé vozidlo, následně jej kopl do varlat, uhodil ho pěstí do hlavy a srazil ho na zem, kde ho kopal do hlavy, čímž mu způsobil krevní výron víčka pravého oka, krevní výron do spojivky pravého oka, lehké pohmoždění pravého oka, krevní podlitinu a kožní oděrku v pravém obočí, kožní oděrky na horním a dolním rtu vpravo, pohmoždění hlavy, krevní podlitinu v krajině pravého ucha, otřes vnitřního ucha vpravo, tinnitus v pravém uchu, kožní oděrky krku vpravo a podvrtnutí krční páteře, což si vyžádalo pracovní neschopnost poškozeného v období od 31. 12. 2018 do 15. 4. 2019.
3. Rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek prvního stupně potvrzen. Stěžovatel podal dovolání a Nejvyšší soud jej odmítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že obecné soudy nesprávně provedly důkaz kamerovým obrazovým záznamem a nevyhodnotily míru jeho důvěryhodnosti a pravosti. Stěžovatel tedy tvrdí, že takový důkaz je nezpůsobilý prokázat jeho vinu a navíc, že jej nelze použít jako důkaz přímý. Dále uvedl, že poškozený prý nevypovídal věrohodně s ohledem na rysy jeho osobnosti a na jeho psychický stav, neboť se potvrdilo, že měl psychické problémy a stále se s nimi potýká. Podle stěžovatele jsou odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nedostatečná a připomenul zásady presumpce neviny a in dubio pro reo s odkazem na příslušnou judikaturu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazní řízení, provedené před obecnými soudy. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud ověřil, že s námitkami stěžovatele se soudy všech tří stupňů dostatečným způsobem vypořádaly, včetně námitek, týkajících se pravosti a věrohodnosti kamerového záznamu, jakož i věrohodnosti osoby poškozeného. Kamerový záznam lze také s ohledem na ostatní důkazy (např. znalecký posudek z oboru zdravotnictví) považovat za adekvátní a řádně vyhodnocený důkaz, prokazující bez větších pochybností vinu stěžovatele.
6. Námitky stěžovatele jsou v zásadě jen opakováním jeho obhajoby. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a případně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Také v úvaze o trestu soudy nepochybily; za spáchaný skutek si lze naopak představit i trest přísnější, než vhodně a pro stěžovatele mírněji uložený trest alternativní.
7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu