ECLI:CZ:US:2021:2.US.2169.21.1
sp. zn. II. ÚS 2169/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. 8 Tdo 186/2021-17041, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020 sp. zn. 2 To 27/2020 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020 sp. zn. 47 T 4/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020 sp. zn. 47 T 4/2018 byli obžalovaní (stěžovatel a jeho spoluobviněný) shledáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu a stěžovatel byl shledán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu deseti roků. Jeden ze skutků, jímž byl stěžovatel shledán vinným byla i legalizace výnosů z trestné činnosti, protože zastíral původ věci, které byly získány trestným činem spáchaným na území České republiky, ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu, když, vědom si toho, že se jednalo o vylákané platby nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), tedy prostředky pocházející z trestné činnosti, měl převést prostředky zaslané společností A na účet společnosti B a na bankovní účty dalších společností, přičemž byl jako osoba jednající za společnost A jediný, kdo měl dispoziční právo k účtům společnosti.
3. Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím ze dne 30. 7. 2020 sp. zn. 2 To 27/2020 přezkoumal zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad a shledal, že podaná odvolání nejsou důvodná. Odůvodnění rozsudku tak ovšem reflektovalo i odvolací námitky, které byly vtěleny již do předchozích odvolání, a které vzal v rámci hodnocení provedených důkazů v úvahu i nalézací soud, ať se to týkalo argumentace na straně obžalovaných, tak i (odvolacím soudem zdůrazněné) argumentace státní zástupkyně, proč je namístě rovněž stěžovatele uznat vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Odvolací soud reagoval na argumentaci stěžovatele, že, ač měl dispoziční oprávnění k účtům společností, nebyl to on, kdo prováděl zmíněné platby v řádu milionů korun. Poukázal na rozsudek městského soudu, jenž se této otázce pečlivě věnoval v odstavci 53. a násl. svého napadeného rozsudku, popsal motivy jednání stěžovatele, jeho výchozí postavení statutárního orgánu, vzájemné vztahy mezi společnostmi, a dospěl k oprávněnému závěru, že to byl buď přímo stěžovatel či s jeho vědomím jiná osoba, kdo příkaz k převodu finančních prostředků a provedení legalizace výnosu z trestné činnosti zadal.
4. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení ze dne 28. 4. 2021 č. j. 8 Tdo 186/2021-17041 vysvětlil, že není ve smyslu principu in dubio pro reo porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Tyto zásady nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí. Výhrady stěžovatele proti tomu, že neexistuje přímý důkaz, který by dosvědčoval, že on předmětné finanční prostředky přeposílal z účtu společnosti B, a tím zastíral původ věci získané trestným činem, tedy že nebylo prokázáno, kdo finanční prostředky na účty společnosti A a C převáděl, anebo zda k tomu účelu jako jediný oprávněný disponent s účty společnosti B předal jiným osobám své přístupové údaje k předmětným účtům, soudy vysvětlily všemi skutečnostmi konkrétně zjištěnými na základě nepřímých důkazů, z nichž tyto závěry vyplynuly. Není totiž pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti. Obhajobu stěžovatele o tom, že fakticky pro společnosti nevykonával žádnou činnost od roku 2009, soud považoval za vyvrácenou výsledky provedeného dokazování, z nichž vyplynulo, že byl stále jednatelem společnosti B a ve společnosti A byl v pozici člena představenstva. U společnosti B vystupoval i v pozici advokáta, pověřeného správou jejích právních záležitostí. Přestože se soud nemohl opřít o výpověď stěžovatele, který byl vázán z pozice advokáta povinností mlčenlivosti, jíž se také sám dovolával, mohl vyjít z řady listinných důkazů (smlouvy, plná moc, bankovní informace a zpráva orgánů státní finanční správy), z nichž bylo možné na jeho vinu usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou podle Nejvyššího soudu opřená o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, což nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že podle napadených rozhodnutí podstatou jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku účinného do 1. 2. 2019, je právě to, že při vědomí původu těchto prostředků tyto zaslal na účty dalších společností. Dle stěžovatele mu však toto konkrétní jednání, tedy převedení prostředků na jiné účty, nebylo řádně prokázáno. Soud prvního stupně se poměrně podrobně věnoval postavení stěžovatele v rámci propojených společností a jeho funkcemi v těchto společnostech a činností, kterou měl v těchto společnostech vykonávat. Z tohoto dovodil, že si měl být stěžovatel vědom původu prostředků zaslaných společností A na účet společnosti B. Stěžovatel však postrádá dostatek důkazů pro to, že to byl právě on, kdo odeslal peníze z účtu společnosti B na účty jiných společností. Stěžovatel sice připouští, že účet v roce 2008 založil a zůstal jeho disponentem, nicméně přístupové údaje k bankovnímu účtu po jeho založení předal účtárně a dále s účtem nijak nedisponoval. Stěžovatel dále tvrdí, že po něm odvolací soud požaduje, aby prokázal, že něco nedělal (což je samo o sobě nemožné), místo toho, aby požadoval po orgánech činných v trestním řízení, aby prokázaly, že jednání, za které je shledáván vinným, skutečně činil, a to bez rozumných pochybností. Důkazními prostředky má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že je obžalovaný vinen, a to plně v souladu se zásadou in dubio pro reo, dle které není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Ani vysoké podezření nepostačí pro vytvoření zákonného podkladu pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel uvádí, že mu nebylo prokázáno, zda to byl on či někdo jiný na jeho pokyn, či zda došlo k převodu s jeho souhlasem či zda se nejednalo pouze o pomoc k trestnému činu tím, že někomu jinému (neznámému) poskytl přihlašovací údaje k účtu. Stěžovatel dále namítá, že nabídl pro svoji obhajobu klíčový důkaz - výpověď druhého spoluobviněného, že stěžovatel svoji práci pro společnost přestal vykonávat v roce 2009, kdy z rodinných důvodů odešel. Přitom k trestnímu jednání mělo docházet v letech 2010 až 2012. Stěžovatel tvrdí, že činnost na straně právnických osob, v nichž mělo docházet k páchání trestné činnosti, fakticky ukončil před obdobím, ve kterém mělo docházet ke spáchání trestných činů.
6. Další námitkou stěžovatele je, že odvolací soud provedl pro stěžovatele klíčový výslech spoluobviněného při veřejném zasedání, ale výslovně jej nezmínil v napadeném rozhodnutí, což považuje stěžovatel za opomenutý důkaz. Následně podle stěžovatele Nejvyšší soud, jinak pečlivě zkoumající věc, přehlédl, že takový důkaz ve spise existuje a je v extrémním rozporu se závěry soudů a plně podporuje stěžovatele a jeho verzi. Dále stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí vykazují známky libovůle, neboť byly opomenuty důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy.
11. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti. Pokud jde o nedostatečné zohlednění výpovědi spoluobviněného k otázce působení stěžovatele ve společnostech využívaných pro legalizaci výnosů z trestné činnosti, postačí i implicitní závěr, že obecné soudy ve světle řady dalších důkazů tvořících řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů stěžovatelovu spoluobviněnému buď neuvěřily, nebo jeho výpověď shledaly jako irelevantní. Výslovné neuvedení provedení tohoto důkazu v napadených rozhodnutích není z pohledu možného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zásadní a nevykazuje znaky nepřípadně opomenutého důkazu, neboť jím navržený důkaz byl proveden a zohledněn.
12. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu