ECLI:CZ:US:2021:2.US.2196.21.1
sp. zn. II. ÚS 2196/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Janou Hejlovou, advokátkou se sídlem Josefská 612/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 501/2021-194, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2021 č. j. 8 To 13/2021-164 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2020 č. j. 91 T 66/2020-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2020 č. j. 91 T 66/2020-139 byl stěžovatel shledán vinným přečinem pojistného podvodu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Trestného jednání se stěžovatel dopustil tím, že elektronicky požádal společnost Generali Česká pojišťovna a.s. o vyplacení pojistného plnění z pojistné smlouvy č. 3153473717, z důvodu uplatnění trvalých následků po úrazu pravého kolena ze dne 19. 8. 2018, přičemž během telefonického hovoru dne 2. 1. 2020 k upřesnění informace k pojistné události s likvidátorem Generali Česká pojišťovna a.s. zamlčel informaci o operaci kolene a nepravdivě uvedl, že se s pravým kolenem nikdy v minulosti neléčil. Krajský soud v Brně stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné zamítl napadeným usnesením ze dne 2. 2. 2021 č. j. 8 To 13/2021-164.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 26. 5. 2021, č. j. 7 Tdo 501/2021-194 stěžovatelovo dovolání odmítl s tím, že činil aktivní kroky k neoprávněnému získání prostředků z pojistné smlouvy. Nepravdivé skutečnosti uvedl v rámci telefonního hovoru s likvidátorem pojistné události, přičemž tento telefonický hovor navazoval na uplatnění nároku ze dne 7. 11. 2019, z pojistné události, ke které došlo dne 19. 6. 2018, tudíž je na místě odmítnout argumentaci obhajoby, že s ohledem na dobu, která uplynula od operace pravého kolene (4. 10. 2002), si na ni během telefonického hovoru již nevzpomněl. Stěžovatel telefonickým hovorem nemohl být zaskočen, jak tvrdí, a pokud uplatnil svůj nárok na pojistné plnění, mohl i předpokládat, že pojišťovna si bude tyto skutečnosti ověřovat, mimo jiné telefonicky. Měl dostatek času si informace ověřit, navíc za situace, když se jednalo o zranění pravého kolene, které mu bylo v roce 2002 operováno. Stěžovatel je v oboru znalou osobou (pro pojišťovny v minulosti pracoval), která měla zkušenosti s uzavíráním pojištění a uplatňováním požadavků na plnění z těchto smluvních vztahů. Nahrávka telefonického rozhovoru ze dne 2. 1. 2020 mezi stěžovatelem a zaměstnancem Generali České pojišťovny, a. s., je podle Nejvyššího soudu zákonným důkazem. Nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že předmětný hovor byl provokativní s úskočným záměrem, pokud si pojišťovna hodlala ověřit poskytnuté informace, u nichž měla pochybnosti o pravdivosti. Je to naopak standartní postup, který může předcházet komplikacím vzniklým v důsledku nedostatečné pozornosti při vyplňování podkladů pro přiznání nároku na pojistné plnění. Již odvolací soud řádně vysvětlil, že není namístě ani výslech ošetřující lékařky stěžovatele, ani zpracováním znaleckého posudku.
4. Argumentace stěžovatele, že v době telefonního hovoru dne 2. 1. 2018 trpěl mimo jiné poruchami paměti (což mělo vyplývat z předmětné lékařské zprávy), a proto se nenaplnila skutková stránka činu ve formě úmyslu, byla Nejvyšším soudem odmítnuta s tím, že z lékařské zprávy je možno dovodit pouze subjektivní stesky stěžovatele, případně jeho depresivní porucha. K námitce stěžovatele, že měla vzniknout škoda jen ve výši 4 000 Kč, která se neblíží ani hranici škody nikoliv nepatrné, Nejvyšší soud uvedl, že jakákoliv škoda není znakem základní skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu, ale až skutkových podstat kvalifikovaných. Současně se nejedná ani o zanedbatelnou částku (např. v řádech stokorun). Tento přečin představuje předčasně dokonaný trestný čin, jehož skutková podstata zahrnuje jednání, které je svou povahou reálně pokusem, tudíž k naplnění jejich znaků není faktický vznik škody nutný. Stěžovatel navíc v oblasti pojišťovnictví pracoval a nešlo u něj o ojedinělé vybočení z jinak bezúhonného a řádného života, jelikož je osobou, která již v minulosti těžila neoprávněný majetkový prospěch z pětinásobného trestného činu pojistného podvodu a pokusu trestného činu podvodu, kterých se obdobně jako v projednávané věci dopustil především sdělováním nepravdivých a hrubě zkreslených údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistných smluv, byť toto odsouzení je již zahlazeno. Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že krátce předtím, než se dopustil vytýkaného přečinu, bylo podmíněně zastaveno jeho další trestní řízení. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe tedy nebyly dány podmínky.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání pojistného podvodu, u něhož se nevyžaduje vznik škody, musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na pojistné plnění, tak z hlediska výše reálně hrozící škody. Zdrženlivost je na místě zejména tam, kde obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění jako v této věci. Monitorovaný telefonní hovor byl navíc pojišťovnou uskutečněn výlučně na základě provokativního záměru. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího podle stěžovatele nerespektují základní principy trestního práva, uplatňují formalistický přístup, když volnost při hodnocení důkazů demonstrují arogancí a svévolí. Z odůvodnění rozsudku plyne, že nalézací soud fakticky shledal vinu na podkladě jediného důkazu, a to monitorovaného telefonního hovoru. Rovněž obecným soudům vytýká, že nebyly provedeny jeho důkazní návrhy - svědecká výpověď jeho lékařky či znalecký posudek. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces, když nepřihlédly k jeho obhajobě a dospěly k závěru, že skutková podstata přečinu pojistného podvodu, a to její subjektivní stránka byla naplněna.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své právo na spravedlivý proces, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy, což vyplývá i z výše provedené rekapitulace odmítavého usnesení Nejvyššího soudu.
10. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu