ECLI:CZ:US:2021:2.US.2223.21.1
sp. zn. II. ÚS 2223/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 1320/2020-334, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2017 č. j. 44 Co 522/2017-261 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2017 č. j. 48 C 417/2004- 237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 5 Úmluvy, čl. 11 a čl. 26 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 11. 4. 2017 č. j. 48 C 417/2004-237 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal uložení solidární povinnosti žalovaným (České republice - Ministerstvu spravedlnosti a České republice - Ministerstvu vnitra) zaplatit mu částku 2 100 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení prvé žalované částku 8 727 Kč a druhé žalované částku 300 Kč (výrok II). Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím ze dne 29. 11. 2017 č. j. 44 Co 522/2017-261 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a části výroku II ve vztahu mezi stěžovatelem a první žalovanou potvrdil (první výrok), v části výroku II ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou žalovanou jej zrušil (druhý výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Takto obecné soudy rozhodly v řízení, v němž se stěžovatel jako žalobce domáhal po žalovaných (solidárně) zaplacení žalované částky jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalovaných spočívajícím v tom, že nebyl propuštěn ze zadržení na svobodu, tudíž mělo dojít k překročení zákonných lhůt, po které mohl být policií omezen na svobodě, a dále v souvislosti s nezákonným rozhodnutím o uvalení vazby na jeho osobu, pro jehož vydání podle žalobce nebyly dány zákonné důvody z důvodu překročení zákonných maximálních lhůt pro omezení osoby bez rozhodnutí soudu o vazbě. Vznik škody spatřoval v tom, že v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí byl nucen k prodeji 70 % jím vlastněných akcií společnosti A při současném vzdání se funkce jednatele společnosti B, která byla plně ovládaná prvně uvedenou společností a vlastnila těžební práva k ložisku zelené břidlice v lomu v Jílovém u Držkova, oceněná na cca. 3,5 miliardy Kč. Výši škody pak vyčíslil jako rozdíl utržené ceny za převod 70 % akcií a uvedené hodnoty dobývacího prostoru (vypočtené z podílu stěžovatele v ovládající společnosti). Nejvyšší soud uvedl k námitce stěžovatele, že "odvolací soud učinil nesprávné právní hodnocení nedostatečně zjištěného skutkového stavu, na jehož základě vyvodil nesprávný právní závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem žalované škody (následek) a tísní hrozící vazby a nakonec i uvalené nezákonné vazby (příčina)", pokud hodnotil otázku příčinné souvislosti jako otázku právní, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud vyšel z toho, že do právního posouzení věci spadá toliko vážení uvedených příčin z pohledu toho, která je významově (svojí intenzitou a povahou) nejbližší tomu, jak škoda nastala a v čem spočívá. Jinými slovy, oproti přesvědčení stěžovatele neuzavřel, že zjišťování skutečností pro posouzení příčinné souvislosti je otázkou právní, nýbrž v rámci právního posouzení věci dovodil, že stěžovatelem tvrzený skutkový děj (příčinu) není objektivně možné se vznikem tvrzené škody (následku) spojit. Skutečnost, zda a jaké posuzované okolnosti jsou způsobilé založit vztah kauzálního nexu, či jej vyloučit, je však již v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu věcí právního posouzení. Odvolací soud se proto od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud posuzoval, zda lze spatřovat příčinnou souvislost mezi stěžovatelem tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou. Jím učiněnému posouzení pak přirozeně ani nebrání namítaný nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť lze-li již v samotných tvrzeních žalobce spatřovat okolnost, která vztah příčinné souvislosti vylučuje, není třeba, aby obecné soudy jeho tvrzení dále prokazovaly. Dovolání pak podle Nejvyššího soudu není přípustné ani pro řešení otázky promlčení, neboť výlučně na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud odůvodnil potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby primárně nedostatkem příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou, a též nesplněním podmínky podle §5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. ve vztahu k tvrzené odpovědnosti z titulu nezákonného rozhodnutí. Tyto důvody vedly samy o sobě k zamítnutí žaloby (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně). Otázku promlčení poté odvolací soud řešil toliko obiter dictum (vlastními slovy "v akademické rovině"). Jestliže se žalobci dovoláním nepodařilo úspěšně zpochybnit shora jmenované důvody zamítnutí žaloby, jak je uvedeno výše, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se stal obětí nezákonností v postupu orgánů činných v trestním řízení, v jejichž důsledku byl nucen se vzdát svého majetku, čímž mu vznikla škoda, tu spatřuje v tom, že v důsledku své vazby přistoupil ke vzdání se funkce jednatele ve společnosti B, dále funkce předsedy představenstva ve společnosti A a prodání všech akcii společnosti A třetí osobě za cenu celkem 3 500 000 Kč, a to s ohledem na skutečnost, že byl stíhán za činy, jichž se měl dopustit právě z titulu své účasti ve statutárních orgánech výše uvedených společností. Pokud by nebyl omezen na svobodě vazbou, kterou považuje za nezákonnou, mohl s majetkem uvedených společností nakládat a zajistit tak jeho zhodnocení a uspokojení nároků věřitelů. V tomto mu mělo být postupem státu zabráněno, a tím mu měla vzniknout škoda. Podle stěžovatele je nepřípustné formálně odkazovat stěžovatele s námitkami na nezákonnost vazby na opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvého stupně o vzetí do vazby, soudy měly nezákonnost jeho vzetí do vazby posoudit a shledat jakožto předběžnou právní otázku. Stěžovatel opakuje důvody, které jej vedou k závěru, že jeho vazba byla nezákonná. Stěžovatel je přesvědčen, že není pochyb o tom, že důvodem ukončení jeho účasti ve společnostech B a A byl postup orgánů činných v trestním řízení, o němž se domnívá, že byla nezákonná a vystavila stěžovatele takové tísni, ve které se jevil jako jediná možnost okamžitý prodej akcií uvedených společností.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že byť se dovolává svých základních práv, tak nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů a jejich procesním postupem. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy, o čemž svědčí i rekapitulace jejich rozhodnutí provedená výše v bodě 2 tohoto rozhodnutí.
8. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
9. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu