ECLI:CZ:US:2021:2.US.2239.21.1
sp. zn. II. ÚS 2239/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2021, č. j. 29 Co 210/2020-144 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. února 2020, č. j. 24 C 65/2018-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení části výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2020, č. j. 24 C 65/2018-70, kterou byla vedlejšímu účastníkovi za nevydanou nemovitost přiznána náhrada podle zákona o půdě, a části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 210/2020-144, kterou byla uvedená část výroku I. prvostupňového rozsudku potvrzena, neboť má za to, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dne 19. 10. 2018 vydal stěžovatel rozhodnutí č. j. PÚ 699/91/2, kterým bylo konstatováno, že vedlejší účastník coby oprávněná osoba není vlastníkem zastavěné části pozemku PK parc. č. X o výměře 124 280 m2 v k. ú. Prosek, a že mu za tuto část pozemku nepřísluší náhrada dle zákona o půdě. Poté podal vedlejší účastník proti hl. m. Praze žalobu podle části V. občanského soudního řádu u Obvodního soudu pro Prahu 9. Touto žalobou se domáhal, aby bylo předmětné správní rozhodnutí nahrazeno tak, že mu sice ani jím nebude uvedená část pozemku vydána (vedlejší účastník nebude určen jejím vlastníkem), ale že mu současně pro její nevydání bude přiznána náhrada dle zákona o půdě.
3. Dne 12. 2. 2020 vyhlásil Obvodní soud pro Prahu 9 stížností napadený rozsudek č. j. 24 C 65/2018-70, kterým bylo předmětné správní rozhodnutí nahrazeno tak, že žalobce není vlastníkem uvedené části pozemku a že za tuto část pozemku vedlejšímu účastníkovi přísluší náhrada podle zákona o půdě. K odvolání vydal Městský soud v Praze rozsudek č. j. 29 Co 210/2020-93, kterým byl prvostupňový rozsudek změněn tak, že se řízení, v němž bylo vydáno předmětné správní rozhodnutí, zastavuje. Dne 23. 2. 2021 však vydal Nejvyšší soud rozsudek č. j. 28 Cdo 303/2021-124, kterým byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Konečně dne 20. 5. 2021 vyhlásil Městský soud v Praze druhý stížností napadený rozsudek č. j. 29 Co 210/2020-144, kterým byl prvostupňový rozsudek potvrzen.
4. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti napadeným rozhodnutím a namítá, že obecné soudy aplikací §250a občanského soudního řádu ve spojení s §9 odst. 8 zákona o půdě odňaly stěžovateli právo jednat před soudem a účinně hájit svoje práva.
5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat materiálním posouzením napadeného rozhodnutí a postupu soudu, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro meritorní projednání ústavní stížnosti.
6. Ústavní stížnost není přípustná.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Uvedenými prostředky se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí, vyjma návrhu na obnovu řízení, také mimořádné opravné prostředky.
8. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
9. Podle §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Účastník, u něhož došlo k porušení práva účastnit se jednání před soudem, disponuje na základě citovaného ustanovení procesním nástrojem, na jehož základě může nechat namítaný postup odvolacího soudu (potažmo první instance) přezkoumat. Žaloba pro zmatečnost, jako mimořádný opravný prostředek zavedený do našeho právního řádu od 1. 1. 2001, má totiž sloužit k možnému zrušení pravomocných rozhodnutí soudů, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, nebo je-li těmito vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentoval výhradně porušením práva na spravedlivý proces v důsledku znemožnění účasti na jednání před soudem prvního stupně, i před soudem odvolacím. Z tohoto důvodu je třeba žalobu pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.
11. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. září 2021
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj