ECLI:CZ:US:2021:2.US.2256.21.1
sp. zn. II. ÚS 2256/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Roštění, sídlem Roštění 144, Kostelec u Holešova, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. června 2021 č. j. 7 As 363/2020-48, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že je v rozporu s jejím základním právem na spravedlivý proces a právem na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka se u vedlejšího účastníka a následně před správními soudy domáhala úhrady vypořádacího podílu, který požadovala po Svazku obcí pro hospodaření s odpady - Bystřice pod Hostýnem (dále také jen "svazek obcí") v souvislosti se svým vystoupením ze svazku obcí.
2. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, podanou proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 62 A 152/2018, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Brně, který přisvědčil vedlejšímu účastníkovi v tom, že stanovami svazku obcí mohl být nárok obce vystupující ze svazku na vypořádací podíl vyloučen, jak bylo ve stanovách výslovně stanoveno.
3. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném v době přijetí změny stanov svazku obcí ze dne 20. 11. 2001, kterou byl vyloučen nárok vystupující obce na vypořádací podíl (dále jen "zákon o obcích"), nárok vystupující obce na vypořádací podíl nezakotvuje [oproti např. zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. S ohledem na dispozitivnost §50 odst. 2 písm. h) zákona o obcích je podle Nejvyššího správního soudu nutno v rámci smluvní volnosti připustit možnost členů svazku obcí upravit si vzájemné majetkové vztahy (vyloučením nároku vystupující obce na vypořádací podíl) tak, aby bylo zajištěno nerušené pokračování činnosti svazku obcí (zde zajišťování hospodaření s odpady) pro zbývající obce i v situaci, kdy se některá obec rozhodne svazek opustit. V opačném případě by totiž svazek mohl být nucen ukončit svoji činnost ve vztahu ke všem obcím, neboť vyplacením vypořádacího podílu by pozbyl prostředky nutné pro svoji činnost.
4. Stěžovatelka nesouhlasí v prvé řadě s tím, že ve věci rozhodovaly správní soudy, resp. že k rozhodnutí ve věci byl příslušný vedlejší účastník. Stěžovatelka je přesvědčena, že přesto, že jde o svazek založený jednotkami územních samospráv, měl o jejím nároku rozhodovat okresní soud jako o nároku soukromoprávním, protože žalobním návrhem bránila svá vlastnická práva.
5. Stěžovatelka dále vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem správních soudů, že skutečnost, že ve stanovách má být upraveno vypořádání majetkového podílu, neznamená, že člen musí nějaký vypořádací podíl vůbec dostat. Stěžovatelka má za to, že právní úprava nepředpokládala, že obce, které své majetkové podíly do svazku vložily, se jich tímto vkladem navždy vzdávají. Stěžovatelka trvá na tom, že stanovami nelze vyloučit nárok na vypořádací podíl, a to ani v případě, kdyby se takto na obsahu stanov jednomyslně shodli všichni tehdejší zakladatelé svazku, protože v této části jsou stanovy absolutně neplatné, a to z důvodu nerovnosti členů svazku zakotvené ve stanovách (rozdíl mezi rozpuštěním svazku a vystoupením obce ze svazku), porušení právní zásady, že se nelze vzdát svých práv předem, v rozporu se zákonem o obcích, který předpokládá, že součástí stanov bude mimo jiné úprava vypořádacího podílu, v rozporu se zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, z něhož vyplývá, že svazek obcí jako takový žádný vlastní majetek nemá, a konečně z důvodu rozporu s dobrými mravy.
II.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Ústavní soud konstatuje, že obdobnou věcí - úhrada vypořádacího podílu, který požadovala obec Němčice rovněž v souvislosti s vystoupením z téhož svazku obcí - se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2254/21. V uvedeném řízení byla podána z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identická ústavní stížnost (sepsaná stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. O této ústavní stížnosti Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji v rozhodné části jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. III. ÚS 2254/21, odmítl. Od závěru o zjevné neopodstatněnosti vysloveném v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.
8. Rovněž v nyní projednávané věci Ústavní soud k námitkám stěžovatelky konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již dříve v průběhu řízení, a správní soudy se s ní řádně vypořádaly. Stěžovatelka svou argumentaci staví pouze na názoru, že §50 odst. 2 písm. h) zákona o obcích nemůže nebýt vykládán tak, že "právo na majetkový podíl může být změněno na právo na majetkový podíl žádný". Citované ustanovení nehovoří o právu na majetkový podíl, nýbrž pouze o povinnosti upravit ve stanovách podmínky vypořádání majetkového podílu, jak již ve svých rozhodnutích uvedly správní soudy. Nejvyšší správní soud se přitom zabýval jednotlivými stěžovatelkou uváděnými dalšími důvody, pro které by měly být stanovy dle jejího názoru ve sporné části neplatné, zejména otázkou nerovnosti členů svazku obcí s ohledem na způsob ukončení jejich členství a otázkou dobrých mravů, a vysvětlil, že vystupuje-li obec z fungujícího svazku, tento i po jejím vystoupení dále plní své úkoly a zajišťuje svoz odpadu pro zbývající členy, zatímco v případě zániku svazku již svazek nebude plnit předmětné úkoly a po vyrovnání závazků dojde k likvidaci a následnému rozdělení veškerého zbylého majetku mezi zbývající členy. Z hlediska potenciálního nároku stěžovatelky na vypořádací majetkový podíl při ukončení jejího členství ve svazku obcí a skutečnosti, že hrazením nákladů na provoz svazku a placením členských vkladů docházelo k zajištění svozu odpadu na jejím území, dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že není v rozporu s dobrými mravy takové ujednání, jež má zajistit řádné další fungování svazku pro všechny zbývající členy. Také tyto závěry neshledal Ústavní soud vybočující z mezí ústavnosti (usnesení ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. III. ÚS 2254/21).
9. Tvrdí-li stěžovatelka, že byla odňata svému zákonnému soudci a že věci majetkových sporů mezi obcemi nemá řešit orgán státu, nýbrž nezávislý soud, nelze tomuto jejímu tvrzení přisvědčit. Podle §169 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, spory z veřejnoprávní smlouvy rozhoduje příslušný krajský úřad, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle §160 a jsou-li smluvními stranami obce, které nejsou obcemi s rozšířenou působností, nepřevezme-li věc Ministerstvo vnitra. K uvedenému lze poukázat na usnesení zvláštního senátu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Konf 9/2018, v němž se uvádí, že: "Aby se v případě nároku tvrzeného žalobkyní jednalo o nárok, k rozhodnutí o němž by nebyly příslušné správní orgány rozhodující o sporech z veřejnoprávních smluv, muselo by z jejích tvrzení vyplývat, že takový nárok nemá souvislost s právními vztahy v oblasti veřejného práva, které zákon umožňuje upravit veřejnoprávními smlouvami. To však v projednávaném případě není splněno. Vypořádání majetkového podílu je veřejnoprávním institutem, který je ze zákona kogentní součástí stanov, jež jsou kogentní součástí smlouvy o založení dobrovolného svazku obcí."
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu