ECLI:CZ:US:2021:2.US.2264.21.1
sp. zn. II. ÚS 2264/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Milana Hanzelína, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2021 č. j. 5 As 374/2020-35, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020 č. j. 9 A 126/2019-46, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 24. 7. 2019 č. j. 88/2019-190-TAXI/3 a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. 7. 2018 č. j. MHMP 1146772/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada nullum crimen, nulla poena sine lege, vyjádřená v čl. 39 Listiny a čl. 7 Úmluvy, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále namítá porušení čl. 1, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend (dále jen "správní orgán prvního stupně") ze dne 24. 7. 2018 č. j. MHMP 1146772/2018 byl stěžovatel jako dopravce shledán vinným ze spáchání přestupku podle §35 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen "zákon o silniční dopravě"), ve znění účinném v době spáchání přestupku, a přestupku podle §35 odst. 2 písm. w) téhož zákona. Stěžovatel nezajistil, aby při poskytování přepravy formou taxislužby dne 13. 4. 2018 od 9:47 do 9:55 hodin na trase z Václavského nám. 36, Praha 1 do ulice Trojická 20, Praha 2, byl ve vozidle tovární značky Jeep Grand Cherokee, SPZ: XX, doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie, a také provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Uvedeným jednáním porušil též §9 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona o silniční dopravě a §21 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Správní orgán prvního stupně mu uložil za přestupky pokutu ve výši 150 000 Kč, a zároveň mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Ministerstvo dopravy (dále jen "žalovaný") napadeným rozhodnutím ze dne 24. 7. 2019 č. j. 88/2019-190-TAXI/3 (datace tohoto rozhodnutí je v napadených soudních rozhodnutích i ústavní stížnosti uvedena 24. 9. 2019) snížil uloženou pokutu na 140 000 Kč, prodloužil lhůtu pro úhradu nákladů řízení a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen ,,městský soud"), namítal vady dokazování ve správním řízení, nezákonnost uložené sankce i nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného založenou na úvahách žalovaného o dopravcích poskytujících přepravy přes aplikaci Uber jako o organizované skupině; dále kritizoval, že jako přitěžující okolnosti byly brány v úvahu skutečnosti, které případně samy o sobě zakládají skutkovou podstatu samostatného přestupku; nepřiléhavost rozsudků, na něž správní orgán prvního stupně odkazoval při odůvodnění výše pokuty; namítal i neposouzení likvidačního charakteru uložené pokuty a nezohlednění nepřiměřené délky řízení. Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Městský soud nepřisvědčil ani námitce nezohlednění nepřiměřené délky řízení při stanovení výše sankce. Soud k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019 č. j. 9 As 56/2019-28, podle něhož ani nepřiměřená délka řízení sama o sobě nezakládá povinnost správního orgánu zmírnit z tohoto důvodu ukládanou sankci.
4. Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozhodnutím stěžovatelovu kasační stížnost. K námitce stěžovatele k úvahám žalovaného o dopravcích poskytujících přepravu přes aplikaci Uber jako o organizované skupině Nejvyšší správní soud uvedl, že výčet přitěžujících okolností podle §40 zákona o odpovědnosti za přestupky je pouze demonstrativní. Správní orgán proto v odůvodněných případech přihlédne i k okolnostem jiným, mají-li vliv na posouzení celkové závažnosti přestupku. Zohlednění daných skutečností by bylo z pohledu zásady zákazu dvojího přičítání nepřípustné jen tehdy, pokud by tyto okolnosti byly zohledněny jak z pohledu viny, tak z pohledu trestu. K ničemu takovému však v nyní posuzované věci nedošlo. Nejvyšší správní soud připustil, že označení dopravců poskytujících přepravu přes aplikaci Uber jako organizované skupiny není v kontextu zavedeného vnímání organizované (zločinecké) skupiny podle trestněprávní legální definice zcela příhodné. Tímto pojmem žalovaný myslel jen tu skutečnost, že tito dopravci mají totožné široké právní zázemí a zastoupení, a nelze tak hovořit o činnosti nijak nepropojených samostatných dopravců. Co se týče námitky, že jako přitěžující okolnosti byly nezákonně brány v úvahu skutečnosti, které případně samy o sobě zakládají skutkovou podstatu samostatného přestupku, správní orgán I. stupně výslovně uvedl (str. 7 rozhodnutí), že neoznačení vozidla a jeho nevybavení taxametrem lze samostatně sankcionovat pouze při provozování taxislužby evidovaným vozidlem. Toto jednání proto podle Nejvyššího správního soudu správně vyhodnotil jako přitěžující okolnost při posuzování přestupku provozování taxislužby neevidovaným vozidlem, s nímž jsou úzce provázány další (navazující) povinnosti dopravce spojené s označením vozidla či jeho vybavením taxametrem. K námitce týkající se nutného posuzování výše pokuty s ohledem na délku správního řízení Nejvyšší správní soud připustil, že přestupkové řízení je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Správní orgány proto mohou při posuzování druhu a výše sankce vzít délku trvání správního řízení v potaz, avšak nemusí se jí nutně zabývat, neshledají-li ji pro individualizaci trestu relevantní a přestupce se vůči překračování lhůt nebrání k tomu určenými prostředky.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nezohlednily při posuzování výše uložené pokuty délku trestního řízení správního (přestupkového) a nesprávně při tom vyložily judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ke spáchání trestaného jednání došlo dne 13. 4. 2018, přestupkové řízení bylo zahájeno 10. 7. 2018, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno dne 24. 7. 2018, rozsudek městského soudu pak byl vydán 27. 11. 2020, z toho stěžovatel dovozuje, že mezi soudním rozhodnutím a spácháním přestupku uplynuly více než 2 roky. To mělo být zohledněno ve výši uložené sankce. Stěžovatel dále uvádí, že žalovaný nesprávně argumentoval jeho příslušností k organizované skupině, což zakládá nezákonnost rozhodnutí žalovaného - k tomuto závěru totiž nebylo dostatek důkazů. Dále stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěry o jeho propojení v trestné činnosti s dalšími dopravci nebo se závěry týkajícími se shledání nesplnění povinností, postižitelných u provozování taxislužby evidovaným vozidlem, jako přitěžující okolnosti s dopadem na výši sankce. Rovněž shledává jako nepřiléhavý odkaz na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. C-434/15 "Uber Spain". Podle stěžovatele jediným porušením právní povinnosti pachatele v případě přestupku podle §35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě je provozování taxislužby vozidlem, které není vozidlem taxislužby, na takové vozidlo však povinnosti podle §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě nedopadají. Dochází tím podle stěžovatele k nepřijatelnému zvýšení trestu, jež je porušením čl. 39 Listiny a čl. 36 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že byť se dovolává svých základních práv, tak nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů a jejich procesním postupem. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy, o čemž svědčí i rekapitulace jejich rozhodnutí provedená výše v bodě 2 a 3 tohoto rozhodnutí.
10. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu