ECLI:CZ:US:2021:2.US.2268.21.1
sp. zn. II. ÚS 2268/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Horním Slavkově, P.O.BOX 50/C1, zastoupeného Mgr. Ladislavem Špelinou, advokátem se sídlem K. H. Borovského 692/63, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 2021 č. j. 9 To 241/2021-91 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 6. 2021 sp. zn. 36 PP 56/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeními rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. 51 T 8/2016.
3. Okresní soud v Sokolově napadeným usnesením žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl. V odůvodnění rozhodnutí mj. podrobně citoval hodnocení stěžovatele Vězeňskou službou ČR ve Věznici Horní Slavkov. Z něj plyne, že v budoucnu nelze opakované škodlivé jednání stěžovatele vyloučit, a to s ohledem na podrobně specifikovaná rizika - například závislost na drogách, identifikace se sociálními subkulturami, vyhledávání rizikových míst a situací, selhávání v běžných životních situacích, nezodpovědnost v chování, obtíže při respektování autorit, pravidelné porušování norem a pravidel aj. Následně soud rekapituloval trestní minulost stěžovatele, který se v 15 případech dostal do konfliktu s trestním zákoníkem. Opakovaně však nerespektoval jemu rozhodnutím soudu uložené tresty. Existuje proto podle soudu reálná obava, že na svobodě může navázat na předchozí způsob života a opětovně se dopouštět protiprávního jednání; u stěžovatele i přes příslib zaměstnání či poskytnutí bydlení není dána prognóza vedení žádného života.
4. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením stížnost proti usnesení Okresního soudu v Sokolově zamítl. Plně se přitom ztotožnil s hodnocením podmínek pro podmíněné propuštění okresním soudem. Nadto dodal, že jakkoliv se stěžovatel dokázal na prostředí výkonu trestu adaptovat, během výkonu trestu se chová řádně, plní si své povinnosti, i přes jeho kladné hodnocení je nutno na něj působit výkonem trestu po delší dobu, aby bylo zajištěno dlouhodobé výchovné působení výkonu trestu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily s přihlédnutím k §88 trestního zákoníku. Poukazoval na kladná hodnocení Vězeňské služby. Další argumentaci staví na polemice s odůvodněním napadených usnesení a tvrdí, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely v podstatě jen o jeho trestní minulost.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Jak Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil, ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění, která se vztahují na věc stěžovatele, jsou dána jednak podmínkou polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého trestu musí být vykonána nejméně polovina. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je však i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06 ze dne 1. 11. 2006).
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily, čili je z povahy věci založen institut tzv. soudního uvážení; o relevantní nesprávnost zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát. Pokud obecný soud zjistí okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad (závislý na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Odůvodnění rozhodnutí provedené obecnými soudy je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, a to i v kontextu ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
9. Stěžovatel se mýlí, jestliže se domnívá, že obecné soudy v tomto případě v rámci posuzování splnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zohledňovaly pouze jeho trestní minulost. Naopak, obecné soudy měly k dispozici zejména hodnocení Vězeňské služby ČR, které neobsahuje pouze "kladné body" stran chování stěžovatele a jeho vystupování v rámci výkonu trestu, ale zdůrazňuje i negativní rysy jeho povahy a chování. Tomu odpovídá o závěr hodnocení, v němž je vyjádřena zřetelná "obava", že v budoucnu nelze opakované škodlivé jednání stěžovatele vyloučit. S ohledem na zjištěné skutečnosti nelze podle Ústavního soudu v rozhodnutí obecných soudů spatřovat zjevný omyl či exces, resp. odchýlení od zákonných i judikatorních mantinelů posuzování podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Pokud obecné soudy neshledaly, že se od stěžovatele dá očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nešlo podle závěrů Ústavního soudu o zásah do jeho ústavně zaručených práv. Nelze též učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek pouze z toho důvodu, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu