ECLI:CZ:US:2021:2.US.2304.21.1
sp. zn. II. ÚS 2304/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Tomanové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem v Sokolově, ul. Jednoty 1431, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSLP 56 INS 15876/2017 ze dne 31. 5. 2021, usnesení Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 56 ICm 3435/2019, 102 VSPH 200/2020-46 (KSPL 56 INS 15876/2017) ze dne 22. 6. 2020 a usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 ICm 3435/2019 ze dne 2. 3. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž byla odmítnuta její žaloba jako opožděná. Z obsahu podání je zřejmé, že stěžovatelka namítá rozpor se svým právem na přístup k soudu, tedy na soudní ochranu, zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením ze dne 2. března 2020, sp. zn. 56 ICm 3435/2019, Krajský soud v Plzni (dále jen "insolvenční soud") odmítl - odkazuje na ustanovení §160 odst. 4 a §225 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - jako opožděnou stěžovatelčinu žalobu doručenou insolvenčnímu soudu 5. prosince 2019, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovanému (JUDr. Jiřímu Vodovi, LL.M., jako insolvenčnímu správci) vyloučení označených nemovitých věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením sp. zn. 56 ICm 3435/2019, 102 VSPH 200/2020-46 ze dne 22. 6. 2020 k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) zdůraznil, že lhůta pro podání vylučovací žaloby podle ustanovení §225 insolvenčního zákona je lhůtou hmotněprávní, přičemž nejpozději poslední den lhůty musí být žaloba doručena insolvenčnímu soudu (§225 odst. 2 insolvenčního zákona). V poměrech dané věci výše řečené znamená, že bylo-li žalobkyni doručeno vyrozumění o soupisu nemovitých věcí do majetkové podstaty dlužníka 4. listopadu 2019, mohla vylučovací žalobu podat u soudu nejpozději 4. prosince 2019. Jestliže žaloba došla insolvenčnímu soudu až následující den (5. prosince 2019), stalo se tak po marném uplynutí zákonné třicetidenní lhůty a insolvenční soud správně žalobu odmítl jako opožděnou. Vrchní soud ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil, že stěžovatelce byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky u provozovatele poštovních služeb dne 25. 10. 2019. Na tomto základě insolvenční soud, vycházeje z ustanovení §225 insolvenčního zákona uzavřel mimo jiné, že lhůta k podání excindační žaloby se zásadně odvíjí od doručení vyrozumění. V incidenčních sporech je, na rozdíl od insolvenčního řízení, prominutí zmeškání lhůty přípustné v souladu s §58 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Toto ustanovení se však vztahuje pouze na zákonné procesní lhůty, nikoliv na hmotněprávní lhůty, a proto nelze tímto postupem promíjet lhůtu k podání žaloby. Doručení vyrozumění založilo účinky řádného doručení, a to náhradně dne 4. 11. 2019 a žaloba tedy měla být podána do 30 dnů, tj. do 4. 12. 2019. Žalobkyně podala žalobu k poštovní přepravě dne 4. 12. 2019, ale insolvenční soud ji obdržel až dne 5. 12. 2019. Žaloba však musí být podána u příslušného soudu nejpozději poslední den lhůty, v daném případě tedy dne 4. 12. 2019. Stěžovatelka tedy lhůtu promeškala.
3. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení sp. zn. KSLP 56INS15876/2017 ze dne 31. 5. 2021stěžovatelčino dovolání odmítl, s tím, že odpověď na dovolatelkou předestřenou otázku (zda jde o lhůtu hmotněprávní či procesní) jednoznačně plyne již ze samotné dikce ustanovení §225 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona ("Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu."), jež činí otázku zkoumání povahy lhůty k podání vylučovací žaloby zjevně zbytečnou. I kdyby totiž byla z jakéhokoli důvodu označena jako lhůta procesní, pak by stále platilo, že k jejímu dodržení zákon požaduje (ve větě druhé označeného ustanovení), aby žaloba v této lhůtě insolvenčnímu soudu "došla". Pro lhůtu dle §225 odst. 2 insolvenčního zákona, chápanou jako lhůta "procesní", by tedy věta druhá uvedeného ustanovení vylučovala úvahy o byť jen přiměřené aplikaci ustanovení §57 o. s. ř. o běhu procesních lhůt, neboť insolvenční zákon "stanoví jinak" (srov. §7 insolvenčního zákona a mutatis mutandis též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2018).
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v rámci restitucí získala do vlastnictví nemovitý majetek uvedený na LV X v k. ú. obce B. Tento nemovitý majetek byl převeden do vlastnictví tří osob, a to formou darování. Dne 20. 7. 2017 podala stěžovatelka žalobu na vrácení daru. Po podání žaloby bylo zahájeno insolvenční řízení vedené ve věci úpadku dlužníka jednoho z obdarovaných. Insolvenční správce zahrnul dne 31. 10. 2017, tj. po podání žaloby na vrácení daru, do soupisu majetkové podstaty majetek, který byl předmětem daru. S ohledem na podanou žalobu a řízení o ní, konkurzní správce upozornil stěžovatelku na tuto skutečnost a poučil ji, že má právo na podání vylučující žaloby. Podle poučení žalobu bylo nutno podat u insolvenčního soudu proti insolvenčnímu správci ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy bude toto vyrozumění doručeno. Toto bylo učiněno dopisem insolvenčního správce ze dne 18. 9. 2019. dopis si stěžovatelka vyzvedla na poště dne 5. 11. 2019 a podala předmětnou žalobu na vyloučení věci z konkurzu dne 4. 12. 2019 podáním na poštu. Podání stěžovatelky došlo insolvenčnímu soudu následující den, tj. 5. prosince 2019. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že žalobu na vyloučení věci z exekuce podala po uplynutí třicetidenní lhůty po doručení o vyrozumění insolvenčního správce. Jestliže žaloba došla k insolvenčnímu soudu dne 5. 12.2019, byla podle stěžovatelky doručena ve lhůtě.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že namítá nesprávný výklad podústavního práva ze strany obecných soudů - sporným bodem je jen to, jak je třeba počítat lhůtu a dále zda jde o lhůtu procesní a hmotněprávní. Je zřejmé, že je sice ve hře přístup stěžovatelky k soudní ochraně, avšak jak stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny, je třeba v rámci práva na soudní ochranu respektovat zákonem stanovené podmínky. A mezi podmínky soudní ochrany patří dodržení lhůt pro podání žaloby. Tyto lhůty jsou v právních předpisech jasně stanoveny - jak plyne z výše provedené rekapitulace napadených soudních rozhodnutí. Obecné soudy náležitě reagovaly na všechny stěžovatelčiny argumenty a jejich výklad podústavního práva a skutkové situace nejsou natolik nepřijatelné či excesivní, že by mohl Ústavní soud shledat, že došlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv. Ústavnímu soudu totiž zpravidla nenáleží přehodnocovat závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva, ani jejich skutkové závěry.
9. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu