ECLI:CZ:US:2021:2.US.2331.21.1
sp. zn. II. ÚS 2331/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RA+spol., s. r. o., se sídlem Mladá Boleslav, Mjr. Frymla 532, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, tř. V. Klementa 203, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2021 č. j. 21 Cdo 1038/2021-178, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2020 č. j. 23 Co 232/2020-148 a proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. května 2020 č. j. 16 C 27/2020-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Příbrami (dále jen ,,soud prvního stupně") napadeným usnesením ze dne 21. 5. 2020 č. j. 16 C 27/2020-85, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o postoupení věci Ministerstvu práce a sociálních věcí (výrok II.). Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 27. 10. 2020 č. j. 23 Co 232/2020-148 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle, a to uzavření dohody, což je obecně právním řádem přípustný druh žaloby. Stěžovatelka se však domáhala nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce podle ustanovení §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, což je uzavření veřejnoprávní smlouvy ve smyslu ustanovení §161 odst. 1 správního řádu, jejíž obsah je závazně určen zákonem. Pro takové řízení není dána pravomoc soudu ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 ani odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k tomu, že soud je povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky řízení v jakékoliv fázi řízení, a to z úřední povinnosti, je nerozhodné, zda před rozhodnutím soudu prvního stupně o zastavení řízení, se v tomto směru vyjádřil i žalovaný Úřad práce České republiky, Krajská pobočka v Příbrami se sídlem náměstí T. G. Masaryka 145, Příbram 1, či Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věci České republiky se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, jež byla označena stěžovatelkou jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Krajský soud tedy odmítl námitku stěžovatelky, že nebylo možno takto rozhodnout až po vyjádření žalovaného a bez zaslání vyjádření žalovaného stěžovatelce. Podle krajského soudu soud prvního stupně nepochybil ani v tom, že nenařídil jednání, ani v tom, že rozhodl o postoupení věci k projednání Ministerstvu práce a sociálních věcí, které je ve smyslu zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, orgánem, který společně s Úřadem práce jedná za Českou republiku jako účastník právních vztahů podle uvedeného zákona.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Námitku stěžovatelky, že existuje usnesení vrchního soudu o tom, že k projednání žaloby jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (a je určen a označen konkrétní soud, jemuž bude věc postoupena), a byla-li stěžovatelka již vyzvána k zaplacení soudního poplatku, pak již není možné rozhodnout o zastavení řízení a postoupení věci jinému orgánu neshledal jako dovolací důvod. Nejvyšší soud dále poukázal na ustálenou rozhodovací praxi, že z rozhodnutí vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř. nelze dovozovat, že je dána mezinárodní příslušnost (tedy pravomoc) českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť vrchní nebo Nejvyšší soud při rozhodování podle §104a o. s. ř. rozhodují pouze o věcné příslušnosti soudu, a nikoliv též o dalších podmínkách řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5260/2015. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 111/2018). K tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (a tedy i k tomu, zda věc náleží do pravomoci soudů), soud přihlíží kdykoli za řízení (srov. §103 o. s. ř.).
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že jí nebyl v rámci řízení poskytnut dostatečný prostor k vyjádření a že by o jejích právech měly rozhodovat nezávislé soudy, nikoli správní orgány, které navíc jsou ve vztahu subordinace. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že žalované správní orgány nevydaly žádné rozhodnutí, což měly obecné soudy náležitě posoudit a vzít v potaz. Stěžovatelka se domnívá, že jí nebyl obecnými soudy poskytnut dostatečný prostor pro ochranu jejích práv. Obecné soudy podle stěžovatelky na její námitky reagovaly jen povrchně. Domnívá se, že v jejím případě došlo i k porušení zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že se stěžovatelčiny argumenty míjí se závěry obecných soudů. Obecné soudy výkladem podústavního práva, který není nikterak nepřijatelný, dospěly k závěru o své nepříslušnosti a postoupily věc k rozhodnutí nadřízenému správnímu orgánu žalovaného státního orgánu s tím, že shledaly svou nepříslušnost k rozhodování věci. Vzhledem k tomuto závěru už se nemohly zabývat dalšími argumenty stěžovatelky, neboť jim k tomuto chyběla kompetence. Ústavnímu soudu pak zpravidla nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva obecnými soudy.
9. Neobstojí ani argument stěžovatelky, že byla připravena o soudní ochranu, neboť v případě, že nebude souhlasit s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ohledně povinnosti Úřadu práce uzavřít se stěžovatelkou požadovanou smlouvu, může využít prostředky soudní ochrany proti tomuto rozhodnutí.
10. Obecné soudy stěžovatelce náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru o nedostatku pravomoci k projednání sporu, jehož předmětem je uzavření veřejnoprávní smlouvy, přičemž odkázaly i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatelky, který naopak jednoznačně uznává pravomoc správních soudů v této věci a naznačuje stěžovatelce, že správným žalobním typem v její věci je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 a násl. soudního řádu správního.
11. Ústavní soud tedy dospívá k závěru, že porušením práva na spravedlivý proces není výklad podústavního práva provedený obecnými soudy, který poskytuje stěžovatelce soudní ochranu, nicméně v jiném typu soudního řízení než v tom, který si zvolila, nerespektujíc soudní řády, stanovící pravomoc a příslušnost jednotlivých soudů v rámci soudní soustavy.
12. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu