ECLI:CZ:US:2021:2.US.2358.21.1
sp. zn. II. ÚS 2358/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Cakla, zastoupeného Mgr. Petrou Dupákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 97/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 382/2021-196 ze dne 8. 6. 2021, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 303/2019-170 ze dne 31. 7. 2020 a proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 18 C 112/2015-110 dne 16. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo chráněné čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem jako odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 31. 7. 2020 č. j. 12 Co 303/2019-170, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově jako soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2019 č. j. 18 C 112/2015-110, kterým zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal zaplacení částky ve výši celkem 320 560 Kč, a uložil mu zaplatit žalované Chomutovské bytové, a.s., se sídlem Křižíkova 1098/6, Chomutov (dále jen "vedlejší účastník") náklady řízení ve výši 48 012,80 Kč; současně mu uložil zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 25 181 Kč. Částka 320 560 Kč sestávala ze stěžovatelova nároku na zaplacení protihodnoty za to, o co se stavebními úpravami, které jako nájemce provedl se souhlasem vedlejšího účastníka, zvýšila po skončení nájmu hodnota bytu, z nároku na slevu z nájemného za nefunkční dálkově ovládaný elektrický zámek vchodových dveří a tekoucí radiátory.
3. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím č. j. 26 Cdo 382/2021-196 ze dne 8. 6. 2021 odmítl stěžovatelovo dovolání. V části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím zamítl žalobu o zaplacení částky 55 000 Kč (sleva z nájemného včetně příslušenství), Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud posoudil otázku promlčení a prekluze práva na slevu z nájemného v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci. V případě práva na slevu z nájemného začíná promlčecí doba běžet od doby uplatnění tohoto práva u pronajímatele, nikoliv v okamžiku, kdy pronajímatel právo na slevu z nájemného neuzná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. 26 Cdo 4485/2008). V souladu s ustálenou judikaturou je rovněž jeho závěr, že právo na slevu z nájemného z důvodu závady radiátorů zaniklo, neboť nebylo stěžovatelem uplatněno do šesti měsíců od odstranění závady, případně do šesti měsíců od skončení nájmu - jako v daném případě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 26 Cdo 3925/2009, usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 26 Cdo 2716/2005, ze dne 19. 7. 2010 sp. zn. 26 Cdo 4253/2009). Stěžovatel, jež neuplatnil slevu dříve, ji učinil jako hmotněprávní úkon součástí žaloby. Ponechal-li doručení na soudu, vystavil se tím nebezpečí, že toto právo bude u vedlejšího účastníka uplatněno až doručením stejnopisu žaloby (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2937/99). Jestliže nájem skončil dne 31. 3. 2015 a žaloba byla vedlejšímu účastníkovi doručena 10. 1. 2018, stalo se tak až po uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro řešení další otázky ohledně formy souhlasu se změnou věci. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že špatně vyložil ustanovení §667 odst. 1 občanského zákoníku, a proto dospěl k nesprávnému závěru, že souhlas se změnou věci (bytu) nelze dát konkludentní formou. Takový závěr však z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, naopak je z něj zřejmé (viz bod 9. rozsudku), že prováděl a hodnotil důkazy k prokázání udělení souhlasu vedlejším účastníkem ke změně bytu v jakékoliv formě, avšak dospěl k závěru, že souhlas se změnami (ani následný) nebyl prokázán. Ve skutečnosti stěžovatel zpochybňoval právní posouzení této otázky učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, neboť se opírá o vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru soud z provedených důkazů zjistit.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nesprávně právně posoudily jeho nárok, dostatečně se nevypořádaly se všemi tvrzeními stěžovatele, své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnily a nesprávně zhodnotily důkazy. Podle stěžovatele na udělení souhlasu pronajímatele se změnami předmětu nájmu nestanovala tehdejší právní úprava žádné specifické nároky - mohlo se tak jednat o souhlas ústní, konkludentní čí písemný. Stěžovatel postupoval v dobré víře, že mu byl souhlas udělen. S ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník vstoupil na místo původního pronajímatele, jistě mu musel být znám obsah skutkového stavu věcí a záležitostí, které přebíral a do jejichž práv a povinností vstupoval. Proto, byla-li v předmětném bytě provedena spolu se stěžovatelem kontrola bytu, v rámci které byl vedlejšímu účastníku popsán stav zhodnocení a změn předmětu nájmu bytu, vycházel stěžovatel z toho, že obě strany považují ujednání za vzájemné, když jej vedlejší účastník nevyzval, aby provedené změny předmětu nájmu odstranil.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, jak ohledně právního hodnocení případu, tak i ohledně skutkových závěrů obecných soudů. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy, o čemž svědčí i výše provedená rekapitulace rozhodnutí Nejvyššího soudu.
9. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu