ECLI:CZ:US:2021:2.US.2363.21.1
sp. zn. II. ÚS 2363/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., právně zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 3 Tdo 1363/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020 č. j. 5 To 57/2019-16226 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2019 č. j. 4 T 7/2018-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 4, 90 a 95 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zákoníku a dále zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 a 5 tr. zákoníku. S ohledem na jeho další předchozí odsouzení byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a pro výkon trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen ve smyslu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 200 000 Kč a podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Stěžovatel byl také zavázán ve smyslu §228 odst. 1 tr. řádu k náhradě škody jednotlivým poškozeným. Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem v části, která se týkala stěžovatele, změnil výrok o výši náhrady škody, kdy v ostatní části zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo odmítnuto napadeným usnesením, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Soudy se soudu dovolacího dostatečně vypořádaly se všemi důkazními návrhy a provedly důkazy v dostatečném rozsahu. Skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s jejich obsahem. Soukromoprávní povaha vztahů mezi poškozenými a obžalovanými nebrání tomu, aby jednání obžalovaných naplnilo znaky skutkové podstaty nějakého trestného činu.
3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dostatečně nevyhodnotily občanskoprávní povahu podstaty celé věci. Z jejího nepochopení pak nesprávně dovodily stěžovatelův úmysl. Soudy měly povinnost jako předběžnou otázku posoudit obsah norem soukromého práva a teprve z něj bylo možné dovodit trestněprávní odpovědnost. Poškození byli podle stěžovatele dopředu informováni o způsobu zajištění. Podstatné však je, že výkon zajišťovacích institutů ovlivňuje dlužník (ne)plněním závazku. Ani při záměně dvou zajišťovacích institutů tak nemohly být naplněny znaky podvodu, neboť újma poškozeným vznikla až jejich neplněním. Většina stěžovatelových klientů svůj závazek splnila a o nemovitosti tak nepřišla. To však ani orgány činné v trestním řízení nezjišťovaly (v rozporu se zásadou vyhledávací).
4. Stěžovatel poukazuje na občanskoprávní zásadu "práva náleží bdělým". Většina poškozených v dané věci pak postupovala naopak velmi nebděle. Stejně tak soudy nerespektovaly zásadu smluvní autonomie.
5. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
6. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení podle trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko obsáhle zopakoval svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení, aniž by konkrétně reflektoval, že se soudy s těmito argumenty vypořádaly. Odkázat lze zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se se všemi námitkami, byť ze strany stěžovatele jako jednoho z dovolatelů neobsahovaly důvody pro podání dovolání, přesvědčivě vypořádal. Značná část stěžovatelových námitek, jakož i námitek dalších dvou dovolatelů, představuje jeho odlišný náhled (přehlížející řadu skutkových zjištění) na hodnocení důkazů (ať už konkrétních nebo ve svém souhrnu), z něhož však nelze dovodit žádný ústavněprávní deficit napadených rozhodnutí. Ta ve svém odůvodnění vzala námitky dovolatelů v potaz a dostatečně vysvětlila jejich nedůvodnost. Ani Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů extrémní rozpor s obsahem provedených důkazů. Závěry o vině jsou jejich logickou a srozumitelnou intepretací. Zároveň se soudy vypořádaly se všemi pochybnostmi, které mohly z těchto důkazů rozumně vyplývat. Zčásti je přesvědčivě rozptýlily a zčásti postupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo.
8. Namítá-li stěžovatel nezohlednění norem občanského práva a soukromoprávní podstaty celé věci, pak i s touto námitkou se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Trestnímu postihu stěžovatele nebrání, že jeho jednání není explicitně normami občanského práva zapovězeno (byť by tomu tak v dané věci jistě bylo, neboť přinejmenším v některých případech bylo prokázáno aktivní uvádění poškozených v omyl prostřednictvím lží, tedy v ostatních případech šlo o využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností). Tím spíše však takovému postihu nemohou bránit stěžovatelovy poukazy na obecné zásady občanského práva, jejichž prostřednictvím svaluje stěžovatel vinu na poškozené (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2204/21).
9. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatné, že trestnost svého jednání mohl stěžovatel snadno dovodit ze znění trestních předpisů (nullum crimen sine lege certa), jimž žádné jiné právní předpisy svým zněním neodporují. Ze soukromoprávní povahy vztahů mezi poškozenými a stěžovatelem nelze konečně dovodit ani naplnění podmínek pro vyloučení trestního postihu s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ho odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu