ECLI:CZ:US:2021:2.US.2364.21.1
sp. zn. II. ÚS 2364/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Evy Hrdličkové a 2) Milana Hrdličky, zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem, sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2021 č. j. 22 Cdo 792/2021-295, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 19 Co 138/2020-278 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. února 2020 č. j. 30 C 45/2018-257, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a dále Ing. Lenky Dvořáčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené jim čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelé se svou žalobou domáhali zřízení služebnosti cesty přes v žalobě blíže specifikovaný pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice, Ing. Lenky Dvořáčkové, ve prospěch pozemků v jejich vlastnictví, jejichž součástí je mj. stavba garáže, a to s odůvodněním, že přes pozemek vedlejší účastnice vede jediné možné spojení pozemků stěžovatelů s veřejnou cestou a pouze přes tento pozemek je možné vjíždět na pozemky stěžovatelů autem a toto zde garážovat. Tato žaloba byla rozsudkem městského soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. 30 C 45/2018-257 zamítnuta s poukazem na §1032 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soud nepovolí nezbytnou cestu, pokud za a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, za b) způsobí-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo za c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Protože městský soud shledal, že v nyní souzené věci jde o případ dle písm. a) i b) právě citovaného ustanovení, tedy že škoda na nemovité věci vedlejší účastnice by zřejmě převyšovala výhodu nezbytné cesty a stěžovatelé si nedostatek přístupu ke své garáži způsobili sami hrubou nedbalostí, rozhodl o zamítnutí žaloby a stěžovatelům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení.
4. Rozhodnutí městského soudu bylo jako věcně správné potvrzeno rozsudkem krajského soudu ze dne 4. 11. 2020 č. j. 19 Co 138/2020-278.
5. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021 č. j. 22 Cdo 792/2021-295 odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným.
III.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas se závěrem soudů všech stupňů o nemožnosti zřízení práva nezbytné cesty přes pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice, zpochybnili správnost soudy přijatého výkladu §1032 občanského zákoníku a uvedli, že soudy nesprávně zamítly jejich žalobu, v důsledku čehož nemohou užívat stavbu garáže v souladu s jejím účelem, tedy k parkování automobilu. Dále namítli, že soudy rezignovaly na vysvětlení a odůvodnění jejich rozhodnutí, a to zejména ve vztahu k jimi vzneseným námitkám, přestože vyřešení těchto otázek by dle přesvědčení stěžovatelů usnadnilo pozici dalších osob v budoucích sporech se stejným předmětem řízení. Závěrem pak zpochybnili rovněž názor Nejvyššího soudu, že v nyní souzené věci nelze povolit právo cesty nejen jako služebnost (tedy jako věcné právo), ale ani jako právo obligační.
IV.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v právě posuzované věci neshledal.
8. Jak stěžovatelé sami uvedli již v samém úvodu ústavní stížnosti, je její podstatou jejich nesouhlas se závěrem obecných soudů o nemožnosti zřízení práva nezbytné cesty přes pozemek vedlejší účastnice. Obsahem práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelé současně tvrdili, je však garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), tedy oprávnění předložit svou věc zákonnému soudci k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [srov. nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 439/11; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že soudy všech stupňů své shora uvedené povinnosti v řízení o žalobě stěžovatelů beze zbytku splnily, když se touto žalobou řádně zabývaly a svá rozhodnutí též jasně a srozumitelně odůvodnily.
9. V nynější věci je třeba předně upozornit na to, že obecné soudy při svém rozhodování musely pečlivě zvážit všechny okolnosti, neboť zde proti sobě stálo právo stěžovatelů na řádné užívání jejich majetku (zejména pak na užívání stavby garáže, kterou bez zřízení nezbytné cesty nelze užívat v souladu s jejím primárním účelovým určením) a právo vedlejší účastnice na ochranu jejího vlastnictví, zásah do něhož lze připustit pouze výjimečně. Ústavní soud je - na rozdíl od stěžovatelů - přesvědčen, že obecné soudy této povinnosti dostály. Z rozhodnutí soudů všech stupňů se totiž podává, na základě jakých v řízení prokázaných skutečností dospěly k závěru, že ve věci jsou dány zákonné důvody pro zamítnutí žaloby.
10. Jde-li o důvod dle §1032 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, pak soudy všech stupňů dle názoru Ústavního soudu řádně vysvětlily, že bylo-li by žalobě stěžovatelů vyhověno, bylo by tím vlastnické právo vedlejší účastnice omezeno v rozsahu, který by zřejmě nad výhodou nezbytné cesty převážil. Při tom vzaly v úvahu jak velikost služebného pozemku, možné umístění přístupové cesty na něm, tak i jeho stávající a budoucí využití, což poměřovaly s "výhodou", kterou by stěžovatelé povolením nezbytné cesty získali. Ústavní soud pak neshledal, že by závěry obecných soudů v této otázce představovaly ničím neodůvodněný exces, který by jedině mohl vyústit v jeho kasační zásah.
11. Obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelů rovněž z důvodu dle §1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, tedy proto, že dospěly k závěru, že si stěžovatelé způsobili nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti. Jelikož byla žaloba oprávněně zamítnuta již s odkazem na důvod uvedený v §1032 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, není třeba, aby se Ústavní soud zabýval výkladem §1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, jak jej provedly obecné soudy. Ani v případě, že by Ústavní soud přisvědčil v tomto bodě argumentaci stěžovatelů, nemohlo by to mít vliv na jeho rozhodnutí.
12. Ústavní soud také nemohl souhlasit ani s tvrzením stěžovatelů, že soudy nerespektovaly pravidlo, že v případě neexistujícího spojení nemovité věci s veřejnou cestou je povinností soudů takovou cestu zřídit, a to v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání nemovitosti. To proto, že toto tvrzení je v příkrém rozporu se zněním §1032 občanského zákoníku, v němž jsou stanoveny podmínky, při jejichž splnění nesmí soud zřízení nezbytné cesty povolit. Soudy v nyní posuzované věci shledaly naplnění hned dvou v tomto ustanovení zakotvených podmínek, v důsledku čehož neměly jinou možnost, než žalobu zamítnout, neboť předmětné ustanovení s ohledem na jeho dikci prostor soudu pro jiné možné rozhodnutí (než zamítnutí žaloby) neposkytuje. Ze stejného důvodu neobstojí ani námitka, že soudy porušily zásadu, že nezbytná cesta má být zřízena tak, aby byl stěžovatelům umožněn výkon jejich vlastnického práva ke stavbě garáže s ohledem na účelové určení této věci (tedy primárně garážování vozidel). Pokud soudy uzavřely, že ve věci jsou dány obligatorní zákonné důvody dle §1032 občanského zákoníku, s nimiž zákon spojuje zákaz povolení nezbytné cesty, není namístě zabývat se tím, v jakém rozsahu má být nezbytná cesta soudem povolena, když toto kritérium by bylo třeba zvažovat pouze v případě, že by soudy závěr o nutnosti zamítnutí žaloby podle §1032 občanského zákoníku neučinily, ale zabývaly se tím, v jakém rozsahu má být tato povolena (viz §1029 odst. 2 téhož zákona), což však není tento případ.
13. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení, že soudy rezignovaly na vysvětlení a odůvodnění jejich rozhodnutí, a to zejména ve vztahu ke stěžovateli vzneseným námitkám, což stěžovatelé vytýkají zejména dovolacímu soudu. Jak plyne z tohoto rozhodnutí, zabýval se Nejvyšší soud "pouze" tím, zda je věcně správný závěr soudů nižších stupňů, že v dané věci brání povolení nezbytné cesty to, že škoda na nemovité věci vedlejší účastnice by zřejmě převýšila výhodu nezbytné cesty. Protože shledal, že tento závěr věcně správný je, přičemž žaloba stěžovatelů by musela být zamítnuta již jen z tohoto důvodu, nezabýval se z procesní ekonomie již zbývajícími dovolacími námitkami, jimiž byl zpochybňován závěr soudů o hrubé nedbalosti stěžovatelů. Takový postup Ústavní soud shledává nejen souladný s ústavním pořádkem, ale i zákonnou právní úpravou (srov. §6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Byť je stěžovatelům třeba přisvědčit v tom, že úlohou Nejvyššího soudu je nejen působit na rozhodování soudů nižších stupňů coby korektivní prvek v individuálních rozhodnutích, ale také zajišťovat sjednocování jejich judikatury, nelze z této skutečnosti dle názoru Ústavního soudu mylně dovozovat, že Nejvyšší soud je povinen v každé individuální věci zodpovědět na všechny otázky, jež účastníci řízení dovolacímu soudu předložili, a to bez ohledu na to, zda je jejich zodpovězení pro posouzení daného případu relevantní či nikoli. Je tomu tak z toho důvodu, že hlavním účelem dovolacího řízení je zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků tam, kde zákon dovolací řízení připouští (§1 občanského soudního řádu ve spojení s §236 a násl. téhož zákona), nikoli poskytnutí prostoru dovolacímu soudu ke komplexnímu pojednání o určité právní otázce. Této své úloze Nejvyšší soud v nynější věci dostál a Ústavní soud nenašel nic, co by jeho rozhodnutí mohl vytknout.
14. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybnili konečně též závěr Nejvyššího soudu, že v nyní souzené věci nelze povolit nezbytnou cestu nejen jako služebnost (tedy jako věcné právo), ale ani jako právo obligační. Jejich polemika stran věcné správnosti tohoto závěru Nejvyššího soudu však nedosahuje ústavně právní roviny, když stěžovatelé Ústavnímu soudu předkládají v podstatě tutéž argumentaci, s níž se již vypořádal Nejvyšší soud. Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž je tato argumentace stěžovatelů přesvědčivě vypořádána, pro stručnost pouze odkazuje.
V.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu