ECLI:CZ:US:2021:2.US.2372.21.1
sp. zn. II. ÚS 2372/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SOFALAND s.r.o., se sídlem Chmelnice 1536/28, Líšeň, Brno, zastoupené Mgr. Hanou Krutilovou, advokátkou se sídlem Brno, Všetičkova 615/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2021 č. j. 10 Afs 443/2019-57, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2019 č. j. 62 Af 21/2018-99, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 1. 2018 č. j. 3012/18/5300-22444-702525 a proti všem jím potvrzeným výrokům dodatečných platebních výměrů vydaných Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno II, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny. Dále namítá rozpor s čl. 4 a 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (správce daně) doměřil stěžovatelce na základě daňové kontroly zahájené dne 30. 10. 2014 patnácti dodatečnými platebními výměry vydanými ve dnech 28. 4. 2017 a 3. 5. 2017 daň z přidané hodnoty: za měsíce říjen 2011 až prosinec 2012 v celkové výši 2 779 399 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené dané. Zjistil totiž, že žalobkyně za zkontrolované období nepřiznala a neodvedla daň na výstupu podle §21 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ze všech přijatých tržeb vložených na bankovní účet a z prodeje zboží pořízeného od slovenského dodavatele RF.MARK interiér. Stěžovatelka podala proti těmto rozhodnutím odvolání, které napadeným rozhodnutím Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalovaný") zamítlo dne 29. 1. 2018. Stěžovatelka se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou, kterou Krajský soud v Brně svým napadeným rozhodnutím rovněž zamítl; Nejvyšší správní soud pak svým napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost.
3. Stěžovatelka v žalobě i kasační stížnosti namítala, že správce daně jí měl doměřit daň z přidané hodnoty podle pomůcek či s ní daň sjednat, nikoli ji stanovit na základě dokazování. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí však vysvětlil, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že se daň stanoví podle pomůcek až tehdy, nelze-li ji stanovit dokazováním (srov. rozsudek ze dne 23. 6. 2005 č. j. 7 Afs 104/2004-54, ještě k §31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který upravoval podmínky pro stanovení daně podle pomůcek totožně). Pro použití pomůcek však neexistuje žádné všeobecně platné pravidlo, vždy záleží na konkrétním skutkovém stavu. Nelze ani vyjádřit procentuální rozsah zpochybněného účetnictví, ale je nutno hodnotit rozsah neunesení důkazního břemene ve všech souvislostech. Záleží především na intenzitě pochybností ohledně nesrovnalostí v účetnictví, na jejich rozsahu, ale také na jejich obsahu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 1. 2016 č. j. 4 ALs 87/2015-29, č. 3418/2016 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud pak vyšel z toho, že mezi stranami není sporu o to, že stěžovatelka nesplnila svou důkazní povinnost, neboť nevyhověla výzvám správce daně a neprokázala, že odvedla DPH na výstupu z veškerých uskutečněných zdanitelných plnění v návaznosti na pořízení zboží. Spor je o to, zda i přes nedostatky v účetnictví mohl správce daně ještě stanovit daň dokazováním. Žalovaný i oba obecné soudy se zabývaly i stěžovatelčinou námitkou, že žalovaný stanovil takový základ daně, kterého stěžovatelka nikdy dříve nedosahovala ani dosahovat nemohla. Tento argument nemůže podle obecných soudů zpochybnit závěry žalovaného a správce daně ohledně vkladů na účet. Mohl by být relevantní, pokud by správce daně stanovil daň odhadem podle pomůcek, on ji však stanovil na základě konkrétních důkazů, kterým nemohou účinně konkurovat stěžovatelčina obecná tvrzení o její ekonomické situaci a výši jejích průměrných obratů v jiných letech. Žalovaný s ohledem na kontrolní zjištění správce daně nepovažoval za směrodatné stěžovatelčino doporučení provést porovnání s daní z příjmů právnických osob. Nejvyšší správní soud s tímto hodnocením vyjádřil souhlas, neboť výše průměrných stěžovatelčiných obratů v jiných letech skutečně nemůže zjištění správce daně zvrátit. K tvrzení stěžovatelky, že správce daně nerespektoval zásady podvojného účetnictví, Nejvyšší správní soud uvedl, že je příliš obecné a nesrozumitelné, bez jasného vztahu ke stěžovatelčině věci, a navíc s ní stěžovatelka přichází poprvé až v kasační stížnosti, proto se k ní Nejvyšší správní soud dále nevyjádřil. Nejvyšší správní soud shrnul, že správce daně nestanovil daň svévolně, ale plně v souladu s daňovým řádem usiloval o co nejúplnější zjištění skutečností rozhodných pro správné stanovení daně a správně stanovil daň dokazováním. Naopak stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno a nepodařilo se jí zjištění správce daně zpochybnit, natož vyvrátit.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že její účetnictví jako celek bylo natolik neúplné, neprůkazné a nevěrohodné, že bylo na místě postupovat dle §98 daňového řádu, tj. v rámci hierarchie přistoupit ke stanovení daně pomůckami či daň sjednat. Stěžovatelka dále opakuje, že nedosahovala a ani nemohla dosahovat, takových příjmů, jaké byly vyčísleny správcem daně na základě provedeného dokazování. Tyto skutečnosti vyplývají z předloženého výkazu zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2010 zaznamenávající rok 2009 a 2010, dále z výkazu zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2012 zaznamenávající rok 2011 a 2012 a v neposlední řadě z výkazu zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2013 zaznamenávající rok 2012 a 2013, které jsou zveřejněny ve Sbírce listin. Správce daně však vyšel ze základu daně diametrálně odlišného od základu daně, kterého stěžovatelka v rozhodném období dosahovala a dosahovat mohla (návazně na období před, kdy je patrná absence výrazných výkyvů), kdy správce daně vyšel za 3 měsíce roku 2011 z obratu (základu daně) 5 224 930 Kč oproti stěžovatelkou tvrzenému ve výši 1 941 238 Kč a za rok 2012 z obratu (základu daně)ve výši 18 190 848 Kč oproti stěžovatelkou tvrzenému ve výši 7 204 518 Kč (cca ve stejné výši jako v předchozím období). Stěžovatelka je přesvědčena, že za daných podmínek stanovení daně dokazováním neznamená správné zjištění a stanovení daně a nepovede ani k zabezpečení její úhrady. Smyslem přece není a nemůže být vyměřit daň se stanovením základu dané, který zcela a extrémně vybočuje ze základu daně, kterého daňový subjekt v rozhodném období dosahoval, který tedy neodpovídá ekonomické realitě. Správce daně podle stěžovatelky sice použil ve svém principu zákonné prostředky, které vedly k vyčíslení daňového doměrku, ale porušil tím smysl a účel zákona, neboť cílem správy daní není daňový doměrek dosažený jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv výši. V tomto smyslu správce mohl a měl použít prostředky, které by umožnily dosáhnout cíle správy daní, tj. doměření daně v přiměřené výši (právě při zohlednění dosažených obratů daňového subjektu v předchozích letech) a soudy měly napadené rozhodnutí žalovaného z těchto důvodů zrušit, poskytnout za tohoto stavu stěžovatelce soudní ochranu. Stěžovatelka navíc v obecné rovině bez bližšího rozvedení namítá rozporu se základními principy podvojného účetnictví.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že namítá nesprávný výklad podústavního práva ze strany obecných soudů - sporným bodem je jen to, zda měl správce daně, žalovaný a poté i obecné soudy vycházet při určování daně ze stěžovatelčina účetnictví či zda měl stanovit daně pomocí pomůcek. Obecné soudy náležitě reagovaly na všechny stěžovatelčiny argumenty a jejich výklad podústavního práva a skutkové situace nejsou natolik nepřijatelné či excesivní, že by mohl Ústavní soud shledat, že došlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv. Ústavnímu soudu totiž zpravidla nenáleží přehodnocovat závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva, ani jejich skutkové závěry.
9. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu