ECLI:CZ:US:2021:2.US.2388.21.1
sp. zn. II. ÚS 2388/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou se sídlem Poštovní 1794/17, Moravská Ostrava, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 0 P 219/2020-227 ze dne 24. listopadu 2020 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 63/2021-266 ze dne 26. května 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 0 P 219/2020-227 ze dne 24. listopadu 2020 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 63/2021-266 ze dne 26. května 2021, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36. odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí, s jejichž matkou je rozvedený. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově č. j. 120 Nc 9/2019-94 ze dne 18. prosince 2019 byla schválena dohoda rodičů, kterou byli nezletilí svěřeni do péče matky a kterou se stěžovatel zavázal přispívat na výživu nezletilých dohodnutým výživným. Z důvodu své nepříznivé finanční situace se stěžovatel návrhem podaným u Okresního soudu v Karviné dne 24. července 2020 domáhal snížení výživného na oba nezletilé. Okresní soud o návrhu rozhodl výše nadepsaným rozsudkem č. j. 0 P 219/2020-227 ze dne 24. listopadu 2020 tak, že jej zamítl, neboť na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí o výživném nedošlo k žádné podstatné změně poměrů, která by stěžovatelem požadované snížení výživného odůvodňovala.
3. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel bránil odvoláním ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozhodl výše nadepsaným rozsudkem č. j. 14 Co 63/2021-266 ze dne 26. května 2021 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Po doplněném dokazování se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nedošlo k takové podstatné změně poměrů, pro kterou by bylo nutné rozhodnout o nové úpravě výživného pro oba nezletilé. Též konstatoval, že stěžovatel se nijak nepodílí na výkonu osobní péče o nezletilé, a tudíž by se měl v maximální možné míře podílet na krytí odůvodněných potřeb nezletilých hrazením výživného. V tomto ohledu pak krajský soud neshledal stanovené výživné ani nepřiměřeně vysokým.
4. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 0 P 219/2020-227 ze dne 24. listopadu 2020 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 63/2021-266 ze dne 26. května 2021, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny a na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu spatřuje stěžovatel mimo jiné v tom, že obecné soudy při rozhodování o jeho návrhu na snížení jeho vyživovací povinnosti nerespektovaly závazné stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012, které požaduje při určení výše příjmů povinného rodiče zjišťovat, zda na rozumně regionálně určeném trhu práce může s ohledem na své schopnosti a možnosti dosahovat uvedenou výši příjmů. Obecné soudy dle stěžovatele též nerespektovaly kritéria přiměřenosti a spravedlnosti a reálné možnosti stěžovatele plnit vyživovací povinnost, čímž aplikovaly zákon ve zjevném rozporu s jeho smyslem a účelem a nikoli řádně se vypořádaly se změnou stěžovatelovy situace. Porušení stěžovatelova práva na svobodnou volbu povolání se obecné soudy měly dopustit tím, že nesprávně vycházely z jimi určeného hodnocení, že se stěžovatel bez závažného důvodu vzdal výhodného zaměstnání, a stanovily výživné neodpovídající výši stěžovatelova současného příjmu.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tedy součástí soustavy obecných soudů a ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, přičemž obecný soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala. Postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, dochází k porušení §157 odst. 2 o. s. ř., což vede k tomu, že se soudní rozhodnutí stává nepřezkoumatelným [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275)]. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647)]. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí však v projednávaném případě nedošlo. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas s postupem okresního a krajského soudu a jejich závěry, že nedošlo k podstatné změně poměrů, jež by odůvodňovala změnu úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým. Stanovená vyživovací povinnost, kterou si stěžovatel dříve sám dohodou stanovil a kterou soudy nyní odmítly na stěžovatelův návrh snížit, je dle stěžovatele nepřiměřená a nespravedlivá a neodpovídá jeho reálným možnostem ji hradit.
11. Tato otázka nepřiměřené výše stanoveného výživného by se mohla dotknout ústavněprávní roviny za situace, kdy by byla stanovena zcela svévolně bez ohledu na konkrétní okolnosti případu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1495/13 ze dne 3. října 2013). Krajský i okresní soud však svá rozhodnutí ohledně nesnížení dříve stanoveného výživného řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Náležitě vymezily, proč dle nich nedošlo k podstatné změně poměrů především na straně stěžovatele, a řádně pak vzaly ohled zejména na dřívější dobrovolné stanovení si výživného ze strany stěžovatele i potřebné výdaje na straně nezletilých odůvodněné mj. též nástupem nezletilé do první třídy základní školy a výhradní osobní péčí matky o děti. Pokud obecné soudy v dané věci posoudily všechny relevantní skutečnosti a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž nedošlo zejména k porušení ústavně zaručených práv žádného z účastníků, Ústavní soud nemůže do jejich rozhodnutí zasáhnout.
12. Ústavní soud považuje za vhodné na tomto místě připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů týkající se úpravy výchovných a vyživovacích poměrů rodičů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 a §923 občanského zákoníku, které oba změnu příslušných rozhodnutí podmiňují "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil již např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (N 105/73 SbNU 683) nebo sp. zn. I. ÚS 1437/15 (N 87/81 SbNU 449) ze dne 17. května 2016. Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (tj. zejména v tomto případě pracovní a finanční situace stěžovatele, jeho chování a podíl též na výchově nezletilých, odůvodněné výdaje na straně nezletilých apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že opravdu došlo k podstatné změně poměrů a nynější způsob výživného pro nezletilé již není vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud. Ten, dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu rozhodnutí splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilých, pak může péči i výši výživného v budoucnu upravit jinak (i ve prospěch stěžovatele).
13. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími krajského a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob a ani neodporují nejlepšímu zájmu nezletilých.
14. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu