ECLI:CZ:US:2021:2.US.239.21.1
sp. zn. II. ÚS 239/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. D. D., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 135/2020 ze dne 15. 12. 2020 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 1 Nt 49/2020-66 ze dne 18. 11. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel, který je dle obecných soudů občanem Ruské federace a Bulharské republiky, byl zadržen na území České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Ústředním obvodním soudem v Budě (Maďarská republika) dne 8. 1. 2019 a byl vzat do předběžné vazby.
2. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovatel předává do Maďarské republiky k trestnímu stíhání pro trestný čin padělání veřejné listiny podle §343 odst. 1 písm. c) maďarského trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stručně vyjádřeno tím, že se prokázal nepravdivými naturalizačními doklady a za pomoci úřední osoby, která se v rámci organizované zločinecké skupiny podílela na nezákonném vydávání maďarských cestovních pasů, si opatřil padělaný maďarský cestovní pas. Podle krajského soudu byly splněny všechny podmínky pro předání stěžovatele. Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že před rozhodnutím o předání by měl přezkoumat dodržování zásad právního státu v Maďarské republice s ohledem na to, že je proti ní na základě návrhu Evropského parlamentu vedeno řízení dle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Dle krajského soudu totiž není možné podmiňovat předání dalšími podmínkami nad rámec právní úpravy. Dále krajský soud napadeným usnesením rozhodl o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací, zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nepřijal písemný slib ani peněžitou záruku nabídnuté stěžovatelem.
3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele. Vrchní soud s odkazem na rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 25. 7. 2018 ve věci C-216/18 uvedl, že je povinen zabývat se tím, zda s ohledem na systémové či celoplošné nedostatky existuje v Maďarské republice skutečné nebezpečí porušení práva na spravedlivý proces a zda toto nebezpečí hrozí i ve stěžovatelově věci. Vrchní soud nicméně dospěl k závěru, že zjištěné systémové nedostatky týkající se nezávislosti maďarských soudů nejsou takového charakteru, že by vyvolávaly vážné pochybnosti o dodržování základních práv a spravedlivosti trestního řízení. Dále Vrchní soud zdůraznil, že nebezpečí porušení práva na spravedlivý proces je třeba hodnotit s ohledem "na konkrétní obavy vyjádřené dotčenou osobou a s ohledem na informace, které v tomto směru poskytla"; stěžovatel však "žádné takové důkazy ani konkrétní skutečnosti nepředložil, jeho údajné obavy jsou prezentovány pouze v podobě obecných tvrzení odkazujících na právní akty či dokumenty orgánů EU".
4. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí a namítá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU").
5. Stěžovatel poukazuje na to, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly jeho námitkami. Stěžovatel odkazuje na judikaturu SDEU týkající se problematiky předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu a tvrdí, že její závěry soudy nesprávně aplikovaly. Podle stěžovatele obecné soudy pouze zběžně a nedostatečně posoudily stav právního státu v Maďarské republice, neprovedly v této věci dokazování a neumožnily mu tedy se k těmto důkazům vyjádřit. Podle stěžovatele nedostatky v nezávislosti maďarského soudnictví a státního zastupitelství mohou "bezpochyby narušit právo na spravedlivý proces" stěžovatele.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. SDEU ve své judikatuře vyložil podmínky, za kterých je možné nevyhovět evropskému zatýkacímu rozkazu a nepředat vyžádanou osobu, je-li namítáno, že ve státě, kam má být předána, nebude mít kvůli systémovým nedostatkům v nezávislosti soudní moci zajištěno právo na spravedlivý proces. Dle SDEU je třeba v těchto případech provést dvoustupňový test. V první fázi je třeba na základě objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů o fungování soudního systému ve státě, kam má být osoba předána, posoudit existenci skutečného nebezpečí, že z důvodu systémových či celoplošných nedostatků v tomto státě dojde k porušení základního práva na spravedlivý proces v souvislosti s nedostatkem nezávislosti soudů (již citovaný rozsudek velkého senátu SDEU ve věci C-216/18, bod 61). Shledá-li soud rozhodující o předání, že toto nebezpečí hrozí, ve druhé fázi musí konkrétním a přesným způsobem posoudit, zda za okolností jím posuzované věci existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že vyžádaná osoba bude po předání vystavena tomuto nebezpečí. Jen je-li splněna i tato podmínka, je třeba se zdržet provádění příslušného zatýkacího rozkazu a není možné dotčenou osobu předat (tamtéž, bod 68). Posouzení druhého kroku se děje "s ohledem na konkrétní obavy vyjádřené dotčenou osobou a s ohledem na informace, které případně poskytla" (tamtéž, bod 75). Tyto principy a dvoustupňový test byly potvrzeny - po vydání napadených usnesení - i rozsudkem velkého senátu SDEU ze dne 17. 12. 2020 ve spojených věcech C-354/20 a C-412/20, viz zejména body 59-60.
8. V posuzovaném případě napravil vrchní soud pochybení krajského soudu a zabýval se otázkou, zda lze stěžovatele vydat do Maďarské republiky s ohledem na systémové nedostatky v oblasti nezávislosti soudnictví ve světle judikatury SDEU. Ústavní soud nepovažuje za nutné se vyjadřovat k úvahám vrchního soudu týkající se první fáze v rámci tohoto posouzení, tedy k otázce, zda s ohledem na systémové a celoplošné nedostatky v oblasti nezávislosti soudnictví existuje v Maďarsku skutečné nebezpečí porušení práva na spravedlivý proces. Podstatné v projednávaném případě je, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které se domnívá, že by k porušení práva na spravedlivý proces ohledem na takové nedostatky mělo dojít v jeho věci; tedy nekonkretizoval své obavy. Jak už uvedl vrchní soud, jeho argumentace se pohybuje v obecné rovině týkající se systémových nedostatků fungování maďarské justice, avšak to samo o sobě by nemohlo zabránit předání stěžovatele do Maďarské republiky.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu