ECLI:CZ:US:2021:2.US.2390.21.1
sp. zn. II. ÚS 2390/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Břeclavi, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021 č. j. 67 To 220/2021-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2021 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení uvedeného v záhlaví, kterým bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. 1 PP 38/2021 a kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel podle §88 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku za užití §331 odst. 1 tr. řádu podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 67/2017 ze dne 7. 3. 2018 v délce trvání šesti let ve znění rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 148/2018 ze dne 10. 7. 2018. Podle §89 odst.1 tr. zákoníku byla stěžovateli stanovena zkušební doba v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Podle §89 odst. 2 tr. zákoníku bylo stěžovateli uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Městský soud v Praze jako soud stížnostní znovu rozhodl tak, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se zamítá. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel nesplňuje druhou a třetí podmínku pro podmíněné propuštění.
2. Stěžovatel v rozhodnutí stížnostního soudu spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá, že splňuje všechny podmínky pro podmíněné propuštění, že prokázal polepšení a jeho prognóza vedení řádného života po propuštění byla stížnostním soudem posouzena nesprávně, když je přesvědčen, že se soud nesprávně zabýval jeho trestní minulostí a nerespektoval judikaturu Ústavního soudu v otázce zákazu dvojího přičítání.
3. Ústavní soud při svém rozhodování vycházel z argumentace v ústavní stížnosti a z obsahu napadeného usnesení. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
4. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
6. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
7. Ústavní soud také připomíná, že ke každému jednotlivému případu, který je předmětem ústavní stížnosti, je nutno přistupovat individuálně a posuzovat ho na základě konkrétních skutkových okolností, jež jsou pro rozhodnutí klíčové. Přílišné zobecňování na základě jiných rozhodnutí není v těchto případech žádoucí.
8. Obvodní soud pro Prahu 6, dospěl k závěru, že stěžovatelova prognóza řádného života je naplněna již tím, že se jedná o osobu vyššího věku, jejíž slova je možno již brát vážně. Sice se jedná o člověka, který velkou část svého života strávil ve výkonu trestu, ale polepšení a podmínka vedení řádného života, pokud pochopí, že je již v důchodovém věku a to, co sdělil soudu, chce opravdu naplnit, u něho bude naplněna úspěšně. Naopak stížnostní soud s takovým hodnocením soudu prvního stupně nesouhlasí a jeho odůvodnění považuje za příliš zobecňující a bez uvedení konkrétních úvah, které jej k tomu, že stěžovateli uvěřil, vedly. Podle stížnostního soudu trestní minulost stěžovatele, kdy byl celkem 19x soudně trestán, z toho osmkrát byl ve výkonu trestu odnětí svobody a jednou podmíněně propuštěn, přičemž ještě ve zkušební době znovu páchal trestnou činnost, nezakládá sice sama o sobě nemožnost podmíněného propuštění, na druhou stranu vypovídá o osobnosti stěžovatele a o jeho důvěryhodnosti.
9. Jestliže tedy stížnostní soud dospěl k závěru, že nelze od stěžovatele očekávat vedení řádného života, a to mj. proto, že již důvěru soudu zklamal, nespatřuje v tom Ústavní soud porušení zákazu dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny. Soud k trestní minulosti stěžovatele nepřistupoval formalisticky, nýbrž zohlednil specifické okolnosti vztahující se k jeho předchozí trestné činnosti a vliv, jaký měly na stěžovatele předchozí uložené tresty. Soud hodnotil trestní minulost stěžovatele komplexně, s přihlédnutím k jejímu charakteru a vývoji, čímž dostál požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu