ECLI:CZ:US:2021:2.US.2399.21.1
sp. zn. II. ÚS 2399/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TARHON METAL s. r. o., se sídlem Stožická 1014, Vodňany, zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 119, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. července 2021 č. j. 7 Afs 44/2021-29, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 4 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále též "správce daně") devatenácti dodatečnými platebními výměry ze dne 25. 10. 2018 doměřil stěžovateli po provedené daňové kontrole daň z přidané hodnoty (dále též "DPH") za zdaňovací období květen až prosinec roku 2014, únor, duben až červen, srpen až prosinec roku 2015 a leden a únor roku 2016 (dále též "dodatečné platební výměry"). Důvodem doměření DPH bylo mj. neuznání nároků na odpočet daně uplatněných stěžovatelem na základě daňových dokladů od obchodní společnosti Avals s.r.o. souvisejících se smlouvou o dílo ze dne 1. 6. 2014, dle které měla společnost Avals pro stěžovatele vykonávat práce spočívající ve svařování kovů a povrchové úpravě kovů. Rozhodnutím ze dne 30. 1. 2020 č. j. 4043/20/5300-22441-705341 (dále též "rozhodnutí o odvolání") Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") zamítl odvolání stěžovatele a předmětné dodatečné platební výměry potvrdil. Vedlejší účastník souhlasil se správcem daně, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak bylo v souvisejících dokladech deklarováno. Stěžovatel podal proti rozhodnutí o odvolání žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud"). Krajský soud tuto zamítl. Ztotožnil se s orgány finanční správy, že na základě předložených důkazních prostředků stěžovatele neprokázal, že zdanitelná plnění byla uskutečněna způsobem uvedeným v daňových dokladech. Svědecké výpovědi vyslechnutých svědků pochybnosti orgánů finanční správy neodstranily. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce stran nezohlednění výsledků předešle provedené daňové kontroly týkající se stěžovatelovy daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období leden roku 2015. Uvedl, že i když mohou uskutečněná a přijatá plnění v jednom zdaňovacím období souviset s plněním vztahujícím se k jinému zdaňovacímu období, skutečnosti rozhodné pro vyměření daně se posuzují pro každé zdaňovací období samostatně a nelze je libovolně promítat do jiných zdaňovacích období. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které tvrdil, že v nynější daňové kontrole mělo být přihlédnuto ke skutečnostem zjištěným v tehdejší daňové kontrole (tj. v daňové kontrole týkající se zdaňovacího období měsíce ledna roku 2015). V tehdejší daňové kontrole poskytl jednatel společnosti Avals požadovanou součinnost a tehdejší správce daně nárok stěžovatele na odpočet daně uznal. Stěžovatel proto považoval nynější nároky orgánů finanční správy na prokazování za nepřiměřené s tím, že jednatel společnosti Avals zemřel a že správce daně nyní přihlíží ke skutečnostem, které tehdejší správce daně věděl, resp. vědět mohl a stěžovateli naopak nemohly být známy (že společnost Avals sídlí na virtuální adrese a nemá žádné hlášené zaměstnance). Nejvyšší správní soud však v napadeném rozsudku vysvětlil, že ze skutečnosti, že tehdejší správce daně považoval důkazní standard v řízení o stěžovatelově DPH za zdaňovací období měsíce ledna roku 2015 ve vztahu k plnění fakturovanému stěžovateli společností Avals za dodržený, nelze automaticky dovozovat, že tento standard byl bez dalšího dodržen i v dalších zdaňovacích obdobích. Důkazní situace týkající se různých zdaňovacích období (a různých plnění) nelze směšovat. Tyto je naopak nutno posuzovat v zásadě samostatně. Žalovaný a krajský soud tedy nepochybili, dospěli-li k závěru, že skutečnosti zjištěné v tehdejší daňové kontrole nemohou nic změnit na výsledku nyní provedené daňové kontroly. Pokud pak jde o prokázání oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, konkrétní obsah důkazního břemene vychází zejména z příslušných ustanovení daňového práva hmotného, v posuzovaném případě z §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též "zákon o DPH"), podle něhož má plátce daně nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti, a z §73 odst. 1 zákona o DPH, dle kterého pro uplatnění nároku na odpočet daně je plátce povinen mít daňový doklad. Dle ustanovení §29 odst. 1 písm. f) zákona o DPH, přitom daňový doklad musí obsahovat též údaj o rozsahu a předmětu zdanitelného plnění (viz i čl. 226 odst. 6 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2016 o společném systému daně z přidané hodnoty). Uvedené formální podmínky pro přiznání nároku na odpočet je však nutno vykládat v souladu s judikaturou zdejšího soudu tak, že "prokazování nároku na odpočet daně je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo, resp. došlo tak, jak je v dokladech deklarováno" (rozsudek ze dne 27. 1. 2012 č. j. 8 Afs 44/2011-103).
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že od počátku tvrdila, že dostála všem podmínkám na nárok odpočtu DPH (postupně za měsíce květen 2014 až únor 2016) k přijatým plněním od společnosti Avals s.r.o. Přesně takovou námitku vznesla v daňovém řízení, v řízení před krajským i Nejvyšším správním soudem. Přičemž též poukazovala, že k některým skutečnostem se nepřihlíží (že jednatel dodavatele zemřel, jaký byl výsledek předchozí kontroly DPH) a na skutečnosti jiné je poukazováno jako na důkaz, ač podle stěžovatelky o ničem nesvědčí (že dodavatel sídlil na virtuální adrese, že neměl přihlášené zaměstnance atd.). Stěžovatelka s odkazem na obsah správního spisu nadále tvrdí, že bylo prokázáno splnění všech formálních podmínek pro uplatnění odpočtu daně z přijatých zdanitelných plnění od dodavatele Avals, když přijetí dotčených zdanitelných plnění bylo prokázáno, přičemž kvalita jednotlivých důkazů je pro posuzovanou dobu postačující. Z jejího pohledu bylo vyloučení nároku nezákonné.
4. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti stížnosti vyžádal soudní a správní spisy a vyjádření účastníka i vedlejších účastníků řízení. Nejvyšší správní soud jako účastník řízení poukázal na odůvodnění svého rozsudku a zopakoval, že stěžovatel svoji kasační stížnost zdůvodnil obecně a povšechně, přičemž kasační soud není oprávněn domýšlet argumentaci za stěžovatele. Tvrzení stěžovatele pak byla nedostatečná, neuvedl ani neprokázal, jaká zjištění z dřívější daňové kontroly má být přenesena do nynějšího řízení, jen paušálně tvrdil, že pokud byla plnění od společnosti Avals uznávána dříve, mají být uznávána i nyní. Odvolací finanční ředitelství pak ve svém vyjádření poukázalo i na to, že správní orgány v posuzované věci provedly, až na jednu odůvodněnou výjimku, všechny stěžovatelem navrhované důkazy. Stěžovateli bylo tedy umožněno unést jeho důkazní břemeno, ten jej však přesto neunesl.
5. Stěžovatel ve své replice reaguje na vyjádření účastníků tak, že při jejich čtení pociťuje smutek a pokračuje ve skutkové polemice s jejich závěry. Po stránce ústavněprávní však replika nepřináší nic nového.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že namítá nesprávný výklad podústavního práva ze strany obecných soudů a nedostatečné zohlednění její dřívější praxe a výsledků dřívější daňové kontroly v nyní přezkoumávaném daňovém řízení.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí náležitě reagoval na všechny stěžovatelčiny argumenty a jeho výklad podústavního práva a skutkové situace není natolik nepřijatelný či excesivní, že by mohl Ústavní soud shledat, že došlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv. Ústavnímu soudu totiž zpravidla nenáleží přehodnocovat závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva, ani jejich skutkové závěry. Ze spisů předložených správními orgány pak plyne, že stěžovateli byl vytvořen dostatečný procesní prostor, aby reagoval na výhrady orgánů daňové správy a vyjasnil vzniklé pochybnosti. Tohoto prostoru však stěžovatel nevyužil, byť tuto možnost měl.
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu