ECLI:CZ:US:2021:2.US.2428.21.1
sp. zn. II. ÚS 2428/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. O., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1494/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021, sp. zn. 6 Tz 19/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 odst. 1, odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z předložených podkladů se podává, že rozsudkem tehdejšího Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 1992, č. j. 4 T 124/92-26, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 1992, č. j. 2 To 68/92-36, byl stěžovatel pravomocně odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 1994, č. j. 32 T 155/94-36, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §269 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Krajský soud v Ostravě - (bývalá) pobočka v Přerově usnesením ze dne 13. 9. 1994, č. j. 1 To 35/94-50, odvolání stěžovatele podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 24. 3. 1993 byl stěžovateli trest uložený těmito rozhodnutími prominut s účinky zahlazení.
5. Stížností pro porušení zákona podanou podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch stěžovatele napadla ministryně spravedlnosti usnesení Krajského soudu v Ostravě - (bývalé) pobočky v Přerově ze dne 13. 9. 1994, č. j. 1 To 35/94-50, který jako soud odvolací rozhodl v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") pod sp. zn. 32 T 155/94. Na základě argumentace obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona, zejména s oporou o zjištění, že pro týž trestný čin (týž skutek) podle výkladu zaujatého Ústavním soudem k řešené problematice byl stěžovatel již předtím pravomocně odsouzen, shledala ministryně spravedlnosti napadené usnesení odvolacího soudu nezákonným pro porušení §256 tr. ř., resp. v řízení tomuto usnesení předcházejícím i pro porušení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř., k němuž došlo v neprospěch stěžovatele.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením stížnost pro porušení zákona zamítl jako nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 32 T 155/94 zjistil, že Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona směřující proti totožným rozhodnutím již jednou rozhodl tak, že ji usnesením ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 49/97, zamítl, neboť dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl. Na nově podanou stížnost pro porušení zákona proto Nejvyšší soud aplikoval §266 odst. 1 tr. ř. věta druhá, podle něhož stížnost pro porušení zákona není přípustná proti dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proto ji soud zamítl bez věcného přezkumu.
7. Stěžovatel tvrdí, že postup Nejvyššího soudu zasáhl do jeho ústavně zaručených práv. Připomíná judikaturu Ústavního soudu, který v minulosti konstatoval, že opakované trestání je porušením zásady "ne bis in idem". Nejvyšší soud měl mít tuto zásadu na paměti a nebránit věcnému projednání další stížnosti pro porušení zákona v jeho věci.
8. Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Ten stanovuje pravidla, která je nutné pro každý typ řízení před Ústavním soudem splnit. V případě řízení o ústavní stížnosti zákon mimo jiné stanovuje podmínku napadnout rozhodnutí, jímž se stěžovatel cítí být dotčen v rovině ústavně zaručených práv, ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V posuzovaném případě lze zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele spatřovat primárně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 49/97, kterým byla zamítnuta předchozí stížnost pro porušení zákona. Stěžovatel neuvádí žádné překážky, které by mu bránily řádně podanou ústavní stížností toto rozhodnutí napadnout u Ústavního soudu ve lhůtě k tomu stanovené, jak to ostatně učinili stěžovatelé v řízeních, v nichž byla vydána rozhodnutí, na která nyní odkazuje. Pokud tak neučinil, nemůže se nyní domoci věcného přezkumu otázky porušení zásady "ne bis in idem".
9. U Nejvyššího soudu tomu brání ustanovení §266 odst. 1 věta druhá tr. ř., podle kterého stížnost pro porušení zákona nelze podávat proti rozhodnutím, proti kterým již jednou byla podána stížnost pro porušení zákona, pokud o ní již bylo rozhodnuto.
10. Je tomu tak proto, že stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu a státního zástupce. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a když není možno trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů. V případě, kdy již jednou Nejvyšší soud otázku, zda byl v předmětném řízení zákon porušen či ne zhodnotil, zájem na zachování stability a nezměnitelnosti rozhodnutí převažuje plně. Závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení, tak Ústavní soud považuje za ústavně konformní.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu