ECLI:CZ:US:2021:2.US.2442.21.1
sp. zn. II. ÚS 2442/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 178/2021-47 ze dne 24. června 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 178/2021-47 ze dne 24. června 2021, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva"), právo na řádné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo obviněného na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 9 T 7/2015 ze dne 21. prosince 2015 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 21/2016-1694 ze dne 25. dubna 2016 uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve stádiu pokusu a přečinem krádeže a byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, peněžitému trestu a trestu propadnutí věci.
3. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. 0 PP 246/2017-32 ze dne 29. srpna 2017 bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba 3 let za současného stanovení dohledu. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. 0 PP 246/2017-97 ze dne 26. listopadu 2020 pak bylo vysloveno, že se stěžovatel osvědčil.
4. Stěžovatel se následně žádostí podanou u Okresního soudu v Kolíně domáhal zahlazení svého odsouzení. Okresní soud žádost stěžovatele zamítl usnesením č. j. 3 Nt 11012/2021-35 ze dne 31. května 2021, neboť dosud neuplynula zákonná doba pro zahlazení trestu odnětí svobody, jehož doba pro zahlazení je z trestů uložených stěžovateli nejdelší. Podmínky pro zahlazení dříve podle §105 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, soud neshledal za splněné. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo chování po propuštění nelze označit za "velmi dobré" ve smyslu tohoto ustanovení, nýbrž za běžně vedený řádný život. Též přihlédl k tomu, že stěžovatel byl odsouzen za velmi závažnou trestnou činnost.
5. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel stížností ke Krajskému soudu v Praze, které tento soud rozhodl výše nadepsaným usnesením č. j. 11 To 178/2021-47 ze dne 24. června 2021 tak, že ji zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud při posuzování rozhodných skutečností nijak nepochybil a své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž s jeho závěry se krajský soud ztotožnil. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že velmi dobré chování jakožto podmínka pro dřívější zahlazení odsouzení není totéž jako vedení řádného života, a v případě stěžovatele jeho chování je pouze řádným životem. Též označil za správné přihlédnutí k povaze a závažnosti trestného činu, které je při posuzování dané problematiky nezbytné.
6. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 178/2021-47 ze dne 24. června 2021, kterým měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
7. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy jeho žádosti o dřívější zahlazení odsouzení nevyhověly nesprávně. On sám je přesvědčen, že podmínky zahlazení splňuje a záznamu v rejstříku trestů, který jej vzhledem k jeho původu a postavení cizince významně omezuje zejména při jednání se správními orgány ve věcech jeho statutu, pobytu atd., již není třeba. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v jeho případě bylo dosaženo účelu trestu, a poukázal na to, že se již napravil, což prokazuje svým velmi dobrým chováním, kdy pečuje o své dvě nezletilé děti z prvního manželství, znovu se oženil, je řádně a stabilně zaměstnaný a též ihned po propuštění z výkonu trestu začal řešit své finanční závazky plněním splátkového kalendáře, přičemž usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 60 INS 8671/2020-B-5 ze dne 13. října 2020 bylo rozhodnuto o jeho oddlužení.
8. K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny pak dle stěžovatele došlo též tím, že obecné soudy se řádně nevypořádaly se všemi jeho námitkami přednesenými v žádosti i následné stížnosti, nesprávně vyhodnotily důkazy a skutkový stav a rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když nebylo prokázáno, že by nebyly dány podmínky pro zahlazení. V řízení před krajským soudem pak dle stěžovatele mělo proběhnout ústní jednání a dokazování.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Předmětem ústavní stížnosti stěžovatele je především jeho nesouhlas s postupem krajského soudu, kdy dle stěžovatele nesprávně zamítl jeho stížnost a spolu se soudem prvního stupně nevyhověl jeho žádosti o dřívější zahlazení jeho odsouzení. Stěžovatel nesdílí závěry obou soudů, že nesplňuje podmínku velmi dobrého chování.
13. Nutno připomenout, že předčasné zahlazení odsouzení je fakultativní a posouzení toho, zda jsou pro něj splněny zákonem stanovené předpoklady, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu tak v zásadě nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při posuzování podmínek zahlazení došel, neboť výklad a aplikace podústavního práva je obecně věcí obecných soudů. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout. K takovému pochybení však ze strany krajského soudu v projednávané věci nedošlo.
14. Krajský soud a před ním i soud prvního stupně se při posuzování splnění podmínek pro předčasné zahlazení odsouzení řádně zabývaly všemi relevantními skutečnostmi a argumenty stěžovatele ohledně jeho nápravy a vedení řádného života. Správně konstatovaly, že velmi dobré chování odsouzeného, jež je stěžejní podmínkou předčasného zahlazení odsouzení, je přísnějším požadavkem, než jaký je obsažen v pojmu vedení řádného života; pojem velmi dobrého chování nelze vykládat jen tak, že v chování odsouzeného se nevyskytují nedostatky, nýbrž že zde existují takové kladné prvky, které vynikají nad průměr (srov. PÚRY, František. §105 [Podmínky zahlazení odsouzení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1230). Své závěry pak oba soudy náležitě odůvodnily a vysvětlily, proč v případě stěžovatele nelze hovořit o velmi dobrém chování, načež není tato podmínka pro předčasné zahlazení jeho odsouzení splněna. Ústavní soud v tomto ohledu neshledal v postupu krajského ani okresního soudu pochybení ústavněprávní relevance.
15. Nelze pak přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy v jeho případě rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a porušily ústavněprávní princip presumpce neviny, neboť dovolávání se těchto zásad není v projednávaném případě na místě. Zásada in dubio pro reo (in dubio pro libertate) stejně jako z ní vyplývající princip presumpce neviny se uplatňují především v řízení o vině a trestu, kde mají svůj účel. Na rozhodování soudů o předčasném zahlazení odsouzení tak tyto zásady rozhodování o vině trestným činem již ze své podstaty nelze bezezbytku vztahovat. Předčasné zahlazení odsouzení není právem odsouzeného, nýbrž závisí na soudcovském uvážení, jak bylo řečeno již výše. Navíc, v projednávaném případě obecné soudy měly za prokázané, že podmínky předčasného zahlazení odsouzení nejsou splněny, což řádně a srozumitelně odůvodnily ve svých rozhodnutích.
16. K námitce stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu, že před krajským soudem mělo probíhat ústní jednání a dokazování, pak Ústavní soud uvádí toliko, že ze zákona probíhá řízení o stížnosti v zásadě jako neveřejné zasedání (§240 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve spojení s §141 a násl. trestního řádu); pouze výjimečně, např. pokud by v rámci řízení o stížnosti bylo třeba učinit rozhodnutí o vazbě, se koná zasedání veřejné (srov. PÚRY, František. §240 [Přípustnost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2953). Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud žádné pochybení ze strany krajského soudu, jež by opravňovalo jeho kasační zásah, neshledal.
17. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob.
18. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu