ECLI:CZ:US:2021:2.US.2445.20.1
sp. zn. II. ÚS 2445/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Greenpeace Česká republika, z. s., se sídlem Prvního pluku 143/12, Praha 8, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020 č. j. 3 Co 41/2020-111, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2020 č. j. 3 Co 36/2020-68 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2020 č. j. 32 C 1/2020-35, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vedlejší účastnice řízení ČEZ, a. s., se sídlem Duhová 1444/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 41/2020-111. Následně svou ústavní stížnost doplnil o napadení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 36/2020-68 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 32 C 1/2020-35 s odůvodněním, že byla vydána v (jak právně, tak i skutkově) identickém a souběžně probíhajícím sporu, obě řízení mají stejné účastníky a vzájemně spolu souvisí. V obou případech má stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodu projevu zaručené čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, obchodní společnost ČEZ, a. s., (dále jen "vedlejší účastnice") se autorskoprávními žalobami u obecných soudů domáhá, aby se stěžovatel zdržel užití několika audiovizuálních děl, jejichž původní podobu si vedlejší účastnice nechala zhotovit v rámci své reklamní kampaně, a uveřejnil omluvu za jejich neoprávněné užití. Společně s žalobou se vedlejší účastnice domáhala i vydání předběžných opatření, aby stěžovatel odstranil předmětná audiovizuální díla ze svého facebookového profilu a zdržel se jejich užití. Stěžovatel pozměněná audiovizuální díla využíval v rámci své kampaně kritizující vedlejší účastnici za její přístup k ochraně životního prostředí.
3. Nalézací soud usnesením ze dne 6. 5. 2020 č. j. 32 C 7/2019-86 zamítl návrh na vydání předběžného opatření týkajícího se upraveného reklamního spotu "Rozsvícení vánočních stromů". Nalézací soud rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo spolu s rozhodnutím odvolacího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3169/19 ze dne 31. 3. 2020 pro nedostatek odůvodnění. Odvolací soud v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 3 Co 41/2020-111 rozhodnutí nalézacího soudu změnil a stěžovateli uložil, zjednodušeně řečeno, aby odstranil ze svého facebookového profilu audiovizuální dílo původně vytvořené na základě smlouvy mezi vedlejší účastnicí a obchodní společností FILMSERVICE, a. s., s názvem "Rozsvícení vánočních stromů", které stěžovatel upravil o vložené záběry na poškozené, suché a vykácené lesy a lesní požáry, a doprovodil je popisky upozorňujícími na negativní environmentální důsledky činnosti vedlejší účastnice. Dále stěžovateli uložil povinnost zdržet se dalšího užívání upraveného audiovizuálního díla "Rozsvícení vánočních stromů".
4. Ve věci vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 32 C 1/2020, kterou stěžovatel napadl doplněním ústavní stížnosti, nalézací soud v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 32 C 1/2020-35 uložil stěžovateli, jako žalovanému, povinnost odstranit ze svého facebookového profilu audiovizuální dílo původně vytvořené na základě smlouvy mezi vedlejší účastnicí a obchodní společností FILMSERVICE, a. s., s názvem "Kde jinde", které stěžovatel upravil o vložené záběry na přírodní katastrofy a o popis distancující se od vedlejší účastnice. Dále stěžovateli uložil povinnost zdržet se dalšího užívání upraveného audiovizuálního díla "Kde jinde". Nalézací soud své rozhodnutí s odkazem na §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neodůvodnil. Odvolací soud v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 3 Co 36/2020-68 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu č. j. 3 Co 41/2020-111 je částečně nepřezkoumatelné a v řízení mu bylo odepřeno právo procesně se bránit, neboť mu nebylo doručeno k vyjádření odvolání druhé strany proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, které obsahovalo nové argumenty. Odvolání bylo stěžovateli doručeno až v den vydání napadeného usnesení odvolacího soudu č. j. 3 Co 41/2020-111, stěžovatel tak neměl reálnou možnost obrany proti argumentům, které byly základem napadeného rozhodnutí.
7. Stěžovatel dále namítá nepřípustný zásah do své svobody slova. Uvádí, že řízení ve věci samé bude trvat dlouho, neboť posuzovaná otázka je právně složitá a bylo navrženo podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie. Podstatou zveřejnění upraveného reklamního spotu je podle stěžovatele veřejná kritika vedlejší účastnice, kterou stěžovatel považuje za největšího znečišťovatele ovzduší a největšího původce uhlíkových emisí, který odmítá z důvodu úsilí o maximalizaci zisku zásadnější přechod k obnovitelným zdrojům. K popsaným cílům dle stěžovatele vedlejší účastnice používá i svůj nemalý lobbyistický potenciál. Stěžovatel se domnívá, že na tuto kritiku má s ohledem na garance čl. 17 Listiny právo bez ohledu na její správnost, a zdůrazňuje, že nelze přehlížet ani kontextuální význam svobody projevu. Stěžovatel zdůrazňuje, že parodie má smysl pouze v časové návaznosti na původní reklamní spot, vydáním předběžného opatření, jímž odvolací soud stěžovatele "umlčel", tak bylo v zásadě rozhodnuto o věci samé, čímž byl porušen zákaz konzumace výsledku sporu.
8. Stěžovatel dále uvádí, že předběžné opatření je nástrojem výjimečným. Stěžovatel má za to, že zásah do jeho svobody projevu je mnohem závažnější než dílčí zásah do autorských práv vedlejší účastnice, který nemá vliv na její ekonomické a provozní poměry, neboť v oblasti nehmotných statků a autorského práva reálně nepodniká a s jejími reálnými zájmy nijak nesouvisí. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že svoboda projevu je jediným nástrojem, kterým k výkonu své činnosti disponuje, neboť je zcela nevlivný a k dosažení svých cílů může pouze kritizovat. Nadto, vedlejší účastnice není autorem, nýbrž pouze nabyvatelem licence, má tak pouze určitá majetková práva, která nejsou chráněna čl. 34 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že vedlejší účastnice se reálně domáhala ochrany své reputace, autorskoprávní ochrana však neslouží k ochraně dobrého jména právnické osoby; v řízení byl dle stěžovatele zneužit institut předběžného opatření k jinému účelu. Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním obecného soudu, že svého cíle mohl dosáhnout vytvořením vlastního díla, neboť podstatou kritiky byl právě útok na hrubě demagogický reklamní spot, který se vedlejší účastnici snaží prezentovat jako ekologickou společnost. Vytvoření zcela nového díla navíc nemůže být parodií na jiné dílo. Stěžovatel rovněž rozporuje závěr obecného soudu, že se nejedná o parodii.
9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3169/19 ze dne 31. 3. 2020 (dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz/). Z citovaného nálezu má dle stěžovatele vyplývat, že ochrana autorských práv musí ochraně svobody projevu zpravidla ustoupit. Odvolací soud však oproti tomu dovodil, že svoboda slova jednotlivce končí tam, kde začíná autorskoprávní ochrana jiné osoby.
10. Ve svém doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předně napadá usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2197/20 ze dne 18. 8. 2020, kterým zdejší soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu č. j. 3 Co 36/2020-68 a usnesení nalézacího soudu č. j. 32 C 1/2020-35. Stěžovatel využil rychlého odmítnutí ústavní stížnosti (před uplynutím dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti) k opětovnému napadení předmětných rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že citované odmítací usnesení Ústavního soudu hrubě nerespektuje výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3169/19. Usnesení sp. zn. IV. ÚS 2197/20 navíc vychází z nesprávného skutkového stavu; stěžovatel opakovaně tvrdil, že mu nebyl doručen návrh na vydání předběžného opatření ani další písemnosti, předpoklad odvolacího soudu, že návrh byl stěžovateli doručen, je proto nepravdivý.
11. Stěžovatel dále v doplnění ústavní stížnosti namítá, že usnesení nalézacího soudu č. j. 32 C 1/2020-35 bylo vydáno bez příslušného odůvodnění, což není v případě, kdy se jedná o zásah do svobody projevu, dle stěžovatele přípustné. Napadené usnesení nalézacího soudu je proto dle stěžovatele nepřezkoumatelné; odvolací soud pochybil, když nepřezkoumatelné rozhodnutí aproboval. Stěžovateli navíc nebyl doručen ani návrh na vydání předběžného opatření, ani žaloba ve věci samé, při podání odvolání proto znal pouze výrok rozhodnutí, nikoli však důvody jeho vydání. Napadené usnesení odvolacího soudu je dle stěžovatele rovněž nepřezkoumatelné z důvodu, že se nijak nevypořádává se stěžovatelovou odvolací argumentací, včetně argumentace zásahem do svobody slova. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž konstatuje, že jak nalézací soudu, tak odvolací soud aktuálně vedou tři skutkově i právně velmi podobná řízení, ve věci však vydávají protichůdná rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá nepřípustný zásah do svobody slova a nerespektování výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3169/19, v těchto ohledech odkazuje na svou argumentaci v ústavní stížnosti.
12. V reakci na výzvu soudu podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že se v napadených rozhodnutích dostatečně zabýval otázkou střetu dvou ústavních práv, tedy práva na svobodu projevu a vlastnického práva, a to i s odkazem na recentní judikaturu včetně judikatury Soudního dvora Evropské unie. Právo na svobodu projevu není absolutní a nemůže být důvodem pro bezdůvodné porušování práv jiných osob, nejenom majetkových práv vedlejší účastnice, ale i osobnostních práv autora díla. Podle názoru odvolacího soud profesionální prosazování ekologických názorů stěžovatele neodůvodňuje v posuzované věci způsobený zásah do autorských práv. Závěrem se odvolací soud vymezuje proti nepřístojné stížnostní argumentaci v bodě 42 ústavní stížnosti, ve které stěžovatel označil závěry soudu za postoj připomínající přístup politické nomenklatury z dob před rokem 1989.
13. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelná. S návrhem na vydání předběžného opatření se stěžovatel prokazatelně mohl seznámit a měl možnost se k němu vyjádřit prostřednictvím odvolání. Následné zrušení předchozích rozhodnutí Ústavním soudem a vrácení věci nalézacímu soudu k dalšímu řízení na uvedených skutečnostech nic nemění. Odvolání vedlejší účastnice žádné nové skutečnosti neobsahuje, její právní argumentace obsažená již v návrhu na vydání předběžného opatření je v něm pouze rozvedena. Podle §210 o. s. ř. musí být povinně doručováno pouze odvolání proti rozsudku či usnesení ve věci samé, v posuzovaném případě by bylo zaslání odvolání stěžovateli dle vedlejší účastnice porušením zásad rychlosti a efektivnosti řízení. K argumentaci porušením svobody projevu vedlejší účastnice namítá, že obecné soudy nijak svobodu projevu stěžovatele neomezily, pouze rozhodly, že ji musí vykonávat zákonným způsobem. Zneužití, znehodnocení a následné šíření reklamního spotu, za který vedlejší účastnice zaplatila významné finanční prostředky, poškozuje její majetková práva jako držitelky výhradní licence k audiovizuálnímu dílu. Změnu audiovizuálního díla ze strany stěžovatele nelze považovat za parodii ve smyslu autorskoprávních předpisů a jeho využití nenaplňuje podmínky tzv. třístupňového testu. Vedlejší účastnice se rovněž vymezuje proti stížnostní argumentaci, dle které majetková práva vedlejší účastnice k audiovizuálnímu dílu nejsou relevantní, neboť se předmětné dílo nijak netýká jejího podnikání. Vedlejší účastnice rovněž rozporuje tvrzení, že stěžovatel je nevlivná a bezbranná nezisková organizace. Závěrem vedlejší účastnice konstatuje, že není pravda, že by se odvolací soud nevypořádal s výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3169/19; odvolací soud se v souladu s nálezem podrobně zabýval tím, zda není dána zákonná licence pro parodii a karikaturu a své rozhodnutí odůvodnil.
14. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
15. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti.
16. Ústavní soud se nejprve zabýval procesními námitkami stěžovatele. Ve vztahu k námitce, že stěžovateli nebylo doručeno odvolání vedlejší účastnice k vyjádření, Ústavní soud v posuzovaném případě porušení práva na soudní ochranu neshledal. Ze spisu nalézacího sp. zn. 32 C 7/2019 Ústavní soud zjistil, že ve věci byl dne 12. 2. 2019 spolu se žalobou na ochranu autorských práv a práv souvisejících podán vedlejší účastnicí návrh na vydání předběžného opatření, který byl podrobně odůvodněn. Návrh na vydání předběžného opatření i žaloba byly stěžovateli doručeny spolu s usnesením nalézacího soudu č. j. 32 C 7/2019-36, kterým bylo návrhu vyhověno. Předmětné usnesení bylo následně spolu s usnesením odvolacího soudu č. j. 3 Co 47/2019-53 zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3169/19 ze dne 31. 3. 2020. V mezidobí se stěžovatel dne 22. 9. 2019 vyjádřil k žalobě, k čemuž vedlejší účastnice podala repliku, která byla stěžovateli doručena dne 14. 10. 2019. Po kasačním zásahu Ústavního soudu bylo vydáno usnesení nalézacího soudu č. j. 32 C 7/2019-86, kterým byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut. Proti předmětnému usnesení podal odvolání jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice. Odvolací soud rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 3 Co 41/2020-111 tak, že návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl. Odvolání vedlejší účastnice bylo stěžovateli zasláno až dne 30. 7. 2020, tedy v den vydání vyhovujícího usnesení odvolacího soudu.
17. Podle §210 odst. 1 o. s. ř., nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Ze zákona tedy nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí toliko na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Podle judikatury Ústavního soudu by nicméně k doručení odvolání proti rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zásadně docházet vždy, když je zřejmé, že účastníci řízení zaujímají k argumentům uváděným v řízení zřetelně opačný postoj. Doručením stejnopisu odvolání ostatním účastníkům se jim má v takových případech umožnit, aby byli seznámeni se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohli, budou-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty [nález sp. zn. I. ÚS 326/17 ze dne 18. 5. 2017 (N 81/85 SbNU 387)]. Není nicméně povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, a to nejen s ohledem na znění §210 odst. 1 o. s. ř., nýbrž právě proto, že mohou být případy, kdy by doručení odvolání protistraně nebylo ani účelné, ani vhodné, anebo by dokonce mohl být nevhodným doručením odvolání zmařen účel předběžného opatření (nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019).
18. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že zásada rovnosti stran řízení nebyla nedoručením odvolání stěžovateli porušena, neboť v předchozích fázích řízení již obě strany měly možnost několikrát se k posuzované věci vyjádřit i se seznámit s argumenty protistrany; stěžovatel měl dokonce možnost veškeré své argumenty uplatnit v řízení před Ústavním soudem. V podaném odvolání nebyly žádné nové skutkové okolnosti, ani překvapivé právní argumenty tak, jak tomu bylo např. v řízení posuzované Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 3524/19. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že k porušení ústavně garantovaných práv nedoručením odvolání nedošlo.
19. Ústavní soud neshledal napadené usnesení odvolacího soudu č. j. 3 Co 41/2020-111 ani nepřezkoumatelným. Na rozdíl od předchozího usnesení odvolacího soudu, které bylo zrušeno Ústavním soudem výše citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 3169/19, odvolací soud v napadeném usnesení odůvodnil, jaké úvahy jej vedly k tomu, že omezení svobody projevu je v posuzovaném případě nezbytné, a zabýval se uplatněním zákonné výjimky pro parodii.
20. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti v záhlaví označeným usnesením nalézacího soudu č. j. 32 C 1/2020-35 a odvolacího soudu č. j. 3 Co 36/2020-68 Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel již předmětná usnesení jednou před Ústavním soudem napadl, přičemž jeho ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 2197/20 ze dne 18. 8. 2020. Podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 625/11 ze dne 14. 7. 2011 (U 5/62 SbNU 511) "ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezakládá nepřípustnost takové ústavní stížnosti, kterou stěžovatel podal opětovně proti těm samým rozhodnutím poté, co byla jeho původní ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu pro zjevnou neopodstatněnost. Překážka věci rozhodnuté vyplývající z tohoto ustanovení se totiž omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením. Z toho však nelze vyvozovat závěr, že se takovýmto podáním vytváří pro stěžovatele procesní prostor, aby se za předpokladu, že mezitím nedošlo k uplynutí lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, mohl domoci přehodnocení podle jeho názoru nesprávných právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho původním usnesení v téže věci. Nemožnost takovéhoto přehodnocení totiž vyplývá z nepřípustnosti opravného prostředku (odvolání) jak proti nálezům (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), tak proti usnesením Ústavního soudu (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněnost ústavní stížnosti tak může Ústavní soud posuzovat jen ve vztahu k námitkám novým, jež v předchozím řízení nebyly předmětem jeho věcného posouzení."
21. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 2197/20 Ústavní soud konstatoval, že návrh na vydání předběžného opatření byl stěžovateli, byť dodatečně, doručen, a ani stěžovatel v ústavní stížnosti důsledně netvrdí, že by mu jeho obsah nebyl v řízení před odvolacím soudem znám. Ze spisu nalézacího soudu sp. zn. 32 C 1/2020 (vyžádaného v nynějším řízení) vyplývá, že návrh na vydání předběžného opatření byl stěžovateli doručen dne 20. 4. 2020, stěžovatel své odvolání doplnil přípisem ze dne 25. 4. 2020, měl tedy prostor své argumenty z odvolání doplnit či rozšířit, což kromě odkazu na již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3169/19 neučinil. Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2197/20 vypořádal i námitku týkající se nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Konstatoval, že na rozdíl od rozhodnutí posuzované Ústavním soudem v řízení sp. zn. I. ÚS 3169/19 se odvolací soud podrobně zabýval stěžovatelovou argumentací týkající se omezení svobody slova a aplikace zákonné výjimky pro parodii. Ústavní soud se v nynějším řízení nemá důvod od předchozího posouzení zdejšího soudu odchýlit.
22. Ve vztahu k hmotněprávním námitkám Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti, a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). V posuzované věci není pochyb o tom, že přezkoumávané rozhodnutí mělo zákonný podklad (srv. §102 o. s. ř.) a bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem, zbývá tedy posoudit, zda napadená rozhodnutí nebyla projevem svévole. Odvolací soud správně identifikoval v řízení proti sobě stojící práva a zájmy a odůvodnění jeho rozhodnutí je logické a konzistentní. Ústavní soud pak může v dané věci eventuálně provést poměřování mezi ústavním pořádkem chráněnými hodnotami a principy až po vydání rozhodnutí ve věci samé.
23. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu