ECLI:CZ:US:2021:2.US.2453.21.1
sp. zn. II. ÚS 2453/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Braškové, zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem Tyršova č. 1902, Benešov u Prahy, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 856/2021 ze dne 8. 6. 2021 a proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 81/2020-944 ze dne 31. 7. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 16. 4. 2020 č. j. 098 EX 00163/06-900, kterým soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, Exekutorský úřad Praha 9, částečně zaslavil exekuci vůči povinnému Mgr. Vladimíru Braškovi. Uvedl, že exekuce byla nařízena proti Soně Braškové a Mgr. Vladimíru Braškovi, avšak Mgr. Braško dne 21. 6. 2019 zemřel. Povinný v průběhu exekuce ztratil způsobilost být účastníkem řízení a vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn žádný majetek, nemohlo dojít k přechodu jeho dluhu na dědice, a nemohlo tedy být rozhodnuto ani o právním nástupnictví. Soudní exekutor proto exekuci ve vztahu k Mgr. Braškovi částečně zastavil. Stěžovatelka rozhodnutí exekutora napadla s tvrzením, že vymáhaná pohledávka neexistuje. Stěžovatelka proti citovanému usnesení krajského soudu podala dovolání, v němž namítala, že vymáhaná pohledávka neexistuje. Dále uvedla, že pohledávka byla ke dni 10. 9. 2015 v plné výši uhrazena k rukám soudního exekutora a provedením dražby nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelky měl podle ní soudní exekutor zneužít svých pravomocí. Nejvyšší soud ve svém usnesení, jímž odmítl stěžovatelčino dovolání, uvedl, že podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezeni důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolá. Z obsahu stěžovatelčina dovolání přitom nevyplývá žádná otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Rozhodnuti odvolacího soudu je založeno toliko na posouzení otázky způsobilosti povinného být účastníkem exekučního řízení, závěry odvolacího soudu však stěžovatelka v tomto směr nijak nezpochybnila. Protože stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 či §238a o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v její věci došlo k extrémnímu nesouladu skutkových a právních závěrů, a to již v samotném nalézacím řízení vedeném Okresním soudem v Benešově, tak i v průběhu exekučního řízení. Domnívá se, že nebyla řádně poskytována soudní ochrana jejímu vlastnickému právu. Stěžovatelka dále ve své ústavní stížnosti argumentuje proti starším rozhodnutím, a to usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 602/2012 ze dne 20. 11. 2012, č. j. 20 Co 140/2013-177 ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 20 Co 186/2014 ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 20 Co 131/2018 ze dne 20. 6. 2018. Tvrdí, že do spisu byly v dřívější době založeny důkazy o tom, že stěžovatelka nenabyla svého vlastnického práva k nemovitostem dědickým řízením D 1076/1999 vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9, dále, že došlo k nepravdivému tvrzení soudního exekutora, že stěžovatelka nabyla svého vlastnického práva dědickým řízením D 1076/1999 Obvodního soudu pro Prahu 9, přičemž se soudy dostatečně nezabývaly tím, jaký byl právní titul, na jehož základě stěžovatelka skutečně nabyla svého vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV č. X pro k.ú. B., pro obec B.
4. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatelky směřují zejména proti postupům soudů a exekutora v dřívějších rozhodnutích obecných soudů, podstata napadených rozhodnutí se vztahuje jen k zastavení exekuce proti Mgr. Baškovi. Stěžovatelka pak vůbec nepolemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto pro vady v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
5. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelkou podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle §241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
6. Ústavní soud vyšel z rekapitulace obsahu dovolání provedeného v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Navíc stěžovatelka ve své ústavní stížnosti proti tomuto závěru Nejvyššího soudu nijak neargumentuje a opakuje skutkové a procesní výhrady vznášené před obecnými soudy. Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
7. Pokud pak jde o napadené rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatelku odkazuje na své stanovisko, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.). Pokud pak jde o další rozhodnutí zmíněná ve stěžovatelčině ústavní stížnosti, těm Ústavnímu soudu nenáleží se věnovat, neboť jejich ústavní konformita není předmětem přezkumu napadených rozhodnutí. V případě, že by snad stěžovatelka zamýšlela i je učinit předmětem přezkumu před Ústavním soudem, ani ve vztahu k nim by nemohla být pro opožděnost úspěšná.
8. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu