ECLI:CZ:US:2021:2.US.2466.21.1
sp. zn. II. ÚS 2466/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Doskočila, zastoupeného JUDr. Josefem Pernicou, advokátem se sídlem v Brně, Haškova 153/17, proti části výroku I. a proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2021 č. j. 37 Co 295/2019-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení těch částí rozsudku Krajského soudu v Brně, jež se týkají nákladů řízení, a to části výroku I., jímž byl potvrzen výrok IV. rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 9. 2019 č. j. 3 C 302/216-236, a dále celého výroku III., pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Okresní soud v Blansku uložil stěžovateli uhradit náhradu nákladů řízení v soudním sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s žalobkyní proto, že ačkoli stěžovatel projevil zájem, aby byl podíl žalobkyně převeden do jeho vlastnictví a ta s tím souhlasila, nedošlo k dohodě o výši vypořádacího podílu. Žalobkyně navrhla, aby vypořádací podíl byl stanoven ve výši 975 000 Kč, což představuje polovinu obvyklé tržní hodnoty nemovitostí, která dle žalobkyně činí 1 950 000 Kč. Soud stanovil na vypořádání spoluvlastnického podílu částku velmi podobnou požadavku žalobkyně, a to 900 000 Kč. Stěžovatel však požadoval částku o 200 000 Kč vyšší. Právě to vedlo okresní soud k tomu, že stěžovateli uložil uhradit náhradu nákladů řízení žalobkyni. Krajský soud pak tento závěr ve svém napadeném rozhodnutí potvrdil a uvedl, že vychází z judikatury Ústavního soudu ohledně náhrady nákladů v obdobných věcech a své rozhodnutí staví na tom, že celé soudní řízení muselo proběhnout kvůli postoji stěžovatele, neboť jeho představa o výši vypořádacího podílu byla podstatně odlišná od představy žalobkyně i od konečné výše stanovené ceny. Soud tedy při stanovení výroku zohlednil to, že to byl stěžovatel, kdo způsobil celý spor o vypořádání spoluvlastnictví.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení nálezů Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 a ze dne 1. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, které provedly ústavně konformní výklad §142 o. s. ř. v řízeních majících povahu iudicia duplex. Ve světle výše zmíněných nálezů Ústavního soudu je podle stěžovatele rozsudek krajského soudu ve své napadené části nesprávný, krátící stěžovatele v jeho ústavně zaručených právech na majetek i soudní ochranu a spravedlivý proces. Důvody, které pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni uvedl odvolací soud, nejsou podle stěžovatele výjimečnými okolnostmi, které ospravedlňují postup dle §142 odst. 3 o. s. ř. Mezi stěžovatelem a žalobkyní byla v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví sporná jen výše vypořádacího podílu, jinak se shodli jak na zrušení podílového spoluvlastnictví, tak na přikázání předmětných nemovitostí stěžovateli. Stěžovatel navrhoval cenu nižší, než požadovala vedlejší účastnice, a než nakonec přiznal soud. K nesouhlasu s výší vypořádacího podílu, jak ho navrhovala žalobkyně, vedlo stěžovatele i to, že žalobkyně odmítala akceptovat jeho návrh na tzv. nadužívání a vypořádání spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu, což odvolací soud vůbec nereflektoval. Nevyváženost v přístupu odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) k oběma účastníkům je zjevná i z rozhodování o nákladech řízení za vzájemný návrh stěžovatele na tzv. nadužívání a vypořádání spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu. Ačkoli ohledně tohoto svého vzájemného návrhu byl stěžovatel úspěšný více než z jedné poloviny, soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Stěžovatel byl tedy podle svého názoru z tohoto pohledu ve sporné otázce výše tzv. vypořádacího podílu úspěšnější než žalobkyně v řízení o vzájemném návrhu stěžovatele na tzv. nadužívání a vypořádání spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu (jakožto další sporné otázce mezi účastníky).
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
8. Z toho důvodu tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu