ECLI:CZ:US:2021:2.US.2469.21.1
sp. zn. II. ÚS 2469/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Honzíka, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Veverkova 1, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2021, č. j. 14 Co 61/2021-392, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. září 2020, č. j. 14 C 146/2017-303, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, a Ivety Honzíkové, jako vedlejší účastnici řízení, o návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2021, č. j. 14 Co 61/2021-392, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 9. 2020, č. j. 14 C 146/2017-303, se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Odůvodnění:
1. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vydal Krajský soud v Plzni dne 24. 6. 2021 rozsudek č. j. 14 Co 61/2021-392, kterým změnil v záhlaví specifikované prvostupňové rozhodnutí tak, že navýšil náhradu za spoluvlastnický podíl na nemovitosti. Výrokem III. znovu určil náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 474 549 Kč, které má stěžovatel hradit žalované k rukám jejího právního zástupce.
2. Stěžovatel podal proti oběma rozhodnutím ústavní stížnost, v níž mimo jiné navrhl, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost. Podle stěžovatele obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí, která zcela zřejmě stěžovateli nepřiměřeným způsobem zasáhnou do majetkové sféry. Stěžovatel je totiž povinen uhradit žalované náklady řízení v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to za situace, kdy došlo již před vydáním napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni k vyhlášení rozhodnutí Ústavního soudu právě v obdobném případě, ve kterém byla posuzována i problematika tzv. iudicium duplex. Podle stěžovatele tak obecné soudy zasáhly do právní jistoty účastníků a do jeho zaručeného práva na vlastnictví a spravedlivý proces a práva na legitimní očekávání.
3. Stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jelikož povinnost k úhradě nákladů řízení ve stanovené výši představující téměř 500 000 Kč by pro stěžovatele znamenala nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám. Jednoměsíční lhůta k úhradě se jeví v tomto konkrétním případě nepřiměřeně krátkou, a to za situace, kdy je stejná lhůta poskytnuta i žalované k úhradě vypořádacího podílu. Pokud by žalovaná uhradila vypořádací podíl až poslední den lhůty pro plnění, mohl by se stěžovatel sám dostat do prodlení s úhradou a vystavoval by se zbytečné exekuci. Pakliže by měl dlužnou částku hradit, byla by tato povinnost pro něj velmi obtížná před vyplacením vypořádacího podílu. Pokud by se následně na základě této stížnosti ukázalo, že napadená rozhodnutí nejsou správná a stěžovatel by přesto byl již nyní povinen náklady řízení uhradit, jednalo by se o pouhé formální rozhodnutí, jelikož lhůta pro úhradu nákladů řízení by stěžovateli v mezidobí plynula a mohlo by dojít i k výkonu rozhodnutí.
4. Stěžovatel tvrdí, že jsou u něj splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jelikož výkon nebo jiné právní následky napadených rozhodnutí pro něj znamenají nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám a takovýto postup nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odklad výkonu rozhodnutí přitom za této situace není ani v rozporu se zásadou proporcionality intenzity hrozícího zásahu do základního práva svědčícího stěžovateli s intenzitou narušení veřejného zájmu. Přiznáním odkladného účinku ústavní stížnosti přitom ještě neznamená, že uložená povinnost nebude splněna vůbec; jde toliko o odklad termínu pro splnění povinnosti po dobu řízení o ústavní stížnosti. Dočasný odklad splnění povinnosti, pokud tato bude pravomocně uložena, proto bezprostředně neohrožuje důležitý veřejný zájem.
5. Podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele a dospěl k závěru, že podmínky pro odložení vykonatelnosti jsou v posuzované věci naplněny. Odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí je svou povahou mimořádným institutem, jehož přiznání přichází v úvahu také v situaci, když stěžovateli v důsledku výkonu rozhodnutí hrozí závažná újma mj. v majetkové sféře, ohrožení vystavení se exekuci, nadto možná v důsledku nesprávné aplikace ratio decidendi nálezu Ústavního soudu obecnými soudy v této věci. V případě nepřiznání odkladu vykonatelnosti by došlo k nutnému výkonu rozsudku soudu prvoinstančního ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího s tím, že budoucí řízení o ústavní stížnosti v této věci by pak představovalo pouhou akademickou debatu bez reálného dopadu na život stěžovatele.
6. Ústavní soud současně neshledal, že by jiným osobám, zejm. vedlejší účastnici, mohla odložením vykonatelnosti vzniknout závažná újma. Stejně tak neshledal, že by odložení vykonatelnosti bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost, a to do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti.
8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že tímto kladným rozhodnutím o odkladu nijak nepředjímá své budoucí meritorní rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu