ECLI:CZ:US:2021:2.US.2493.21.1
sp. zn. II. ÚS 2493/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Petry Dolenské, DiS., zastoupené JUDr. Davidem Kuboněm, advokátem se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 215/2021-35 ze dne 24. 6. 2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 39 C 106/2021-27 ze dne 1. 6. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které obdržela od svého zaměstnavatele. V průběhu řízení stěžovatelka navrhla rozšíření žaloby tak, aby soud rozhodl rovněž o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která předcházela napadenému okamžitému zrušení pracovního poměru. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením č. j. 39 C 106/2021-27 ze dne 1. 6. 2021 (doručeným dle tvrzení stěžovatelky dne 2. 6. 2021) rozšíření žaloby nepřipustil. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 30 Co 215/2021-35 ze dne 24. 6. 2021 (doručeným dle tvrzení stěžovatelky dne 13. 7. 2021) odmítl, neboť proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, není odvolání přípustné, o čemž obvodní soud stěžovatelku poučil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími jí byl odepřen přístup k soudu. Pokud byl obvodní soud přesvědčen, že rozšíření žaloby není možné, měl stěžovatelčino podání posoudit podle obsahu jako samostatný návrh ve věci samé (žalobu) nebo jej vyloučit k samostatnému řízení. V opačném případě svým postupem způsobil, že právo stěžovatelky na uplatnění neplatnosti výpovědi mohlo v zákonné dvouměsíční lhůtě prekludovat, kvůli čemuž mohlo dojít ke skončení stěžovatelčina pracovního poměru. Stěžovatelka dále s odkazy na judikaturu Ústavního soudu předkládá argumenty, proč by Ústavní soud měl její ústavní stížnost posoudit jako přípustnou, ačkoli ze stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.) vyplývá, že ústavní stížnost proti nepřipuštění změny návrhu je nepřípustná, pokud je možné bránit se cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé nebo podat novou žalobu. Stěžovatelka podala odvolání proti usnesení obvodního soudu o nepřipuštění rozšíření žaloby a dále podala novou žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, ale obává se, že soud shledá prekluzi uplatněného nároku.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla ve vztahu k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že odvolání stěžovatelky není přípustné (o čemž byla stěžovatelka poučena), a je proto třeba jej odmítnout. V tomto postupu Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávního rozměru, neboť městský soud jednal v souladu se zákonem. Podle §202 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu totiž není odvolání přípustné proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, a takové odvolání odvolací soud dle §218 písm. c) občanského soudního řádu odmítne.
7. Odmítnutí odvolání městským soudem pro nepřípustnost ze zákona má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu. Bylo-li odvolání řádně odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nelze jej považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv, neboť žádný takový již k dispozici neměla. Domnívala-li se tedy stěžovatelka, že obvodní soud porušil její ústavně zaručená práva, bylo namístě brojit proti jeho rozhodnutí včasnou ústavní stížností. V souladu s §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu mohla stěžovatelka proti usnesení obvodního soudu podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděla, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Stěžovatelka ve své nové žalobě sama uvedla, že napadené rozhodnutí obvodního soudu jí bylo doručeno dne 2. 6. 2021, o čemž svědčí i to, že již dne 4. 6. 2021 podala novou žalobu a dne 9. 6. 2021 odvolání. Ústavní stížnost však stěžovatelka podala až dne 13. 9. 2021, tedy zjevně po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti rozhodnutí obvodního soudu návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jelikož je z tohoto důvodu třeba ústavní stížnost odmítnout, Ústavní soud se dále nezabýval přípustností ústavní stížnosti proti usnesení obvodního soudu ve světle stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.).
8. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost odmítl ve vztahu k napadenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a ve vztahu k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu