ECLI:CZ:US:2021:2.US.2498.21.1
sp. zn. II. ÚS 2498/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Krecha, zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem Zámecká 20, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2021 č. j. 10 Co 96/2020-583 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 22 Cdo 1805/2021-661, a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod právo (dále jen "Listina"), jakož i základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalované Mgr. Evě Krechové vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Jádrem sporu se přitom staly zejména pozemky v katastrálním území R. (včetně staveb a věcí na nich ležících) a závazek vůči Františku Krechovi (otci stěžovatele) a Marii Šafandové (tetě stěžovatele) na zaplacení částky 2 600 000 Kč (vše ve společném jmění manželů).
3. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 18. 12. 2019 č. j. 19 C 61/2018-376 mj. přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele pozemek parc. č. X1 orná půda, v katastrálním území R. (výrok I.) a spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/8 pozemku parc. č. X2 orná půda, v katastrálním území R. (výrok III.). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal soud pozemek parc. č. X3 orná půda, v katastrálním území R. (výrok II.) a spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/8 pozemku parc. č. X2 orná půda, v katastrálním území R. (výrok IV.). Soud dále do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázal závazek vůči Františku Krechovi ve výši 1 400 000 Kč (výrok XIV.) a také závazek vůči Marii Šafandové ve výši 1 200 000 Kč (výrok XV.), s tím, že oba tyto závazky je výlučně povinen zaplatit stěžovatel. Ve výroku XVII. rozsudku soud uložil stěžovateli zaplatit žalované na vypořádání zaniklého společného jmění částku ve výši 475 150 Kč.
4. Odvolací soud napadeným rozsudkem k odvolání obou účastníků řízení částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích I., II., III. a IV. tak, že do výlučného vlastnictví žalované přikázal: pozemek parc. č. X1, včetně rozestavěné budovy rodinného domu na něm stojícího, dále pozemek parc. č.X3 včetně zařízení staveniště na pozemku stojícího a spoluvlastnický podíl id. 2/8 pozemku parc. č. X2 (výrok II.). Současně změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích XIV. a XV. tak, že žaloba se v části týkající se závazku vůči Františku Krechovi a Marii Šafandové zamítá (výrok III.). Ve výroku IV. odvolací soud změnil výrok XVII. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na vypořádání podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 3 732 500 Kč. Odvolací soud v průběhu řízení zopakoval řadu důkazů provedených soudem prvního stupně, jakož i provedl důkazy nové (prolomení zásady koncentrace řízení v důsledku překvapivosti rozhodnutí ve vztahu k právní kvalifikaci nároků soudem prvního stupně). Ve vztahu k tvrzeným půjčkám od tety stěžovatele a jeho otce dospěl odvolací soud k závěru o nevěrohodnosti výpovědí některých svědků, zejména samotných údajných "věřitelů". Soud poukázal mj. na skutečnost, že předmětné "půjčky" nebyly projednávány v rámci dědických řízení vedených v důsledku úmrtí manžela paní Šafandové a matky stěžovatele. Dále soud zmínil rozpory ve výpovědích samotného stěžovatele, který měl peníze přijmout v hotovosti a ukrýt je do předem připravených skrýší; žalovaná naopak tvrdila, že o žádných půjčkách se jí stěžovatel nezmiňoval. Při úvaze o rozdělení majetku účastníků soud vycházel mj. i z dokumentace účastníků, dokládající jejich schopnost a připravenost vyplatit vypořádací podíl. V tomto směru zdůraznil, že stěžovatel v průběhu řízení namítal nadhodnocení stanovené ceny za nemovitosti ve znaleckém posudku, avšak dále se jeho námitkami nezabýval, protože ve výsledku se mu dostává vyššího vypořádacího podílu, než jaký sám navrhoval pro případ přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako bezdůvodné odmítl. Zabýval se přitom námitkou stěžovatele stran nesprávného právního posouzení otázky ocenění vypořádávaných nemovitostí nikoliv z ceny obvyklé v době rozhodování soudu, ale dle revizního znaleckého posudku ze dne 9. 8. 2019. Vycházel přitom z judikatury, podle níž je zapotřebí, aby byl znalecký posudek aktualizován vždy po více jak dvou letech od pořízení; při kratším časovém rozdílu je každý případ zapotřebí řešit individuálně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu. V závěru však soud neopomněl zdůraznit, že v dané věci odvolací soud právní otázku uplatněnou stěžovatelem v dovolání neposuzoval, neboť ji vznesl až v rámci dovolacího řízení, a proto ve věci není dán stěžovatelem vymezený dovolací důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po shrnutí skutkového stavu a průběhu řízení před obecnými soudy tvrdí, že byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny z důvodu, že nebyla řádně zjištěna hodnota předmětných vypořádávaných nemovitostí a rovněž z důvodu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním. Svou argumentaci následně soustřeďuje na skutečnost, že mezi oceněním nemovitých věcí a vyhlášením rozsudku odvolacího soudu uplynul rok a půl a v případě, kdy by byl vypracován nový znalecký posudek, obdržel by v rámci vypořádání o 500 000 Kč více (k tomu následně poskytuje rozsáhlou analýzu růstu cen nemovitostí). Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním spatřuje stěžovatel v závěrech odvolacího soudu stran obdržení finančních prostředků od svého otce a tety. V řízení nebyl podle něj tvrzen jediný relevantní způsob, jakým by mohli manželé prostředky na investice do nemovitosti získat jinak, než právě prostřednictvím půjček od rodičů a tety stěžovatele.
7. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud není další odvolací instancí a nemůže jako "čtvrtá instance" posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo. Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal libovůli ani svévoli. Obecné soudy se s argumenty uplatňovanými stěžovatelem vypořádaly již v napadených, adekvátním způsobem odůvodněných rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné.
10. V posuzovaném případě je zapotřebí poukázat na některé stěžejní momenty argumentace stěžovatele, které však neodpovídají průběhu řízení tak, jak je zaznamenán v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel v rámci podaného dovolání a následně i v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že vypořádací podíl byl stanoven na základě znaleckého posudku o ceně nemovitostí vypracovaném v roce 2019; namítá, že cena je podhodnocena. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však několikrát zmíněno, že stěžovatel sám nabízel pro případ vypořádání zaniklého společného jmění manželů dokonce ještě nižší částku a proti ceně uvedené ve znaleckém posudku ničeho nenamítal (tvrzení o nadhodnocení). Argumentaci stěžovatele uvedenou v ústavní stížnosti je proto zapotřebí hodnotit spíše jako pokračující polemiku se závěry obecných soudů, která však postrádá ústavněprávní rozměr a měla být primárně uplatněna v jiné fázi řízení.
11. Druhým bodem argumentace stěžovatele je jeho nesouhlas s hodnocením výpovědí svědků a následným posouzením otázky existence půjčky od rodičů a tety stěžovatele ze strany obecných soudů. Je však zapotřebí připomenout, že v dané věci nebylo možné vycházet z žádných listinných důkazů stran existence půjček od příbuzných stěžovatele a obecné soudy byly odkázány na tvrzení stěžovatele a jeho blízkých. Hodnocení těchto výpovědí však odvolací soud provedl vyčerpávajícím způsobem a z jeho odůvodnění je seznatelné, jakými úvahami byl při rozhodování veden. Neopomněl přitom zdůraznit, z jakých důvodů nebylo možné "uvěřit", že by stěžovatel částku ve výši 2 600 000 Kč "ukrýval v předem připravených skrýších" a jeho manželka by o jejich existenci neměla povědomí.
12. Ústavní soud proto na základě uvedeného uzavírá, že v posuzovaném případě neshledal žádný ústavně relevantní zásah do práva na spravedlivý proces ani vlastnického práva stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2021 č. j. 10 Co 96/2020-583 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 22 Cdo 1805/2021-661 Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu