ECLI:CZ:US:2021:2.US.2538.21.1
sp. zn. II. ÚS 2538/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 6. 2021 č. j. 40 Co 153/2021-66, a usnesení soudní exekutorky Mgr. Blanky Březinové, Exekutorský úřad Bruntál, ze dne 22. 1. 2021 č. j. 200 EX 180/20-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů, potažmo soudní exekutorky, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a usnesení soudní exekutorky Mgr. Blanky Březinové, Exekutorský úřad Bruntál.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem posuzovaného řízení bylo rozhodnutí soudní exekutorky Mgr. Březinové o zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 5. 2020 č. j. 14 EXE 344/2020-13 k vymožení dlužného výživného za duben 2020 ve výši 2 000 Kč a květen 2020 ve výši 7 000 Kč.
3. Napadeným usnesením soudní exekutorky Mgr. Březinové bylo rozhodnuto o zastavení exekuce (výrok I.), dále o povinnosti stěžovatele nahradit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 3 327,50 Kč (výrok II.) a o povinnosti stěžovatele nahradit oprávněné náklady exekučního řízení ve výši 1 936 Kč (výrok IV.). Ve výroku III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce.
4. Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudní exekutorky v rozsahu napadeného výroku II. (výrok I.). Dále soud v napadené části výroků III. a IV. o nákladech řízení mezi účastníky změnil usnesení soudní exekutorky takto:
Povinnému (stěžovateli) se ukládá povinnost zaplatit oprávněné na náhradě nákladů exekučního řízení částku 1 936 Kč (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že pro danou věc je významné, že exekuce byla zastavena proto, že stěžovatel vymáhaný dluh uhradil po doručení výzvy soudní exekutorky ke splnění povinnosti a vyrozumění o zahájení exekuce. Exekuce přitom podle závěrů soudu byla nařízena důvodně, a to na základě předběžně vykonatelného exekučního titulu - rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 3. 2020 č. j. 10 C 205/17-400, který se stal předběžně vykonatelným dne 29. 4. 2020. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 7. 2020 č. j. 70 Co 200/2020-462 soud schválil smír oprávněné a stěžovatele, jehož součástí se stal i výrok o tom, že právo na výživné od stěžovatele náleží žalobkyni pouze do 18. 5. 2020.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důsledky zahájeného, resp. následně zastaveného exekučního řízení by měla nést oprávněná, která zahájila exekuci na základě rozhodnutí, které nebylo exekučním titulem, neboť nebylo předběžně vykonatelné. Stěžovatel tvrdí, že o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí soudu - exekučního titulu nevěděl a nebyl na ni upozorněn.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud rovněž není povolán k tomu, aby pokračoval ve sporu, k jehož rozhodování jsou příslušné obecné soudy (resp. v prvním stupni soudní exekutor) a který je již svou povahou spíše pokračující polemikou stěžovatele s jejich rozhodovací činností. Opakovaně se přitom ve své rozhodovací činnosti staví rezervovaně k problematice nákladů řízení a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ani soudní exekutorka v nyní posuzované věci nedopustily. Naopak, svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily, přičemž neopomněly zdůraznit, že exekuce byla v květnu 2020 zahájena na základě předběžně vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 3. 2020 č. j. 10 C 205/17-400, nikoliv až na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 7. 2020 č. j. 70 Co 200/2020-462.
8. V nyní projednávané věci by však mohla být dostatečným důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti již samotná bagatelnost věci, daná výší předmětu sporu. Ústavní soud totiž zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v posuzované věci. Jeho smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Ústavní soud přitom neshledal důvod jakkoliv se od daných závěrů odchýlit.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu