ECLI:CZ:US:2021:2.US.2549.20.1
sp. zn. II. ÚS 2549/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 č. j. 33 Cdo 808/2020-243 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2019 č. j. 13 Co 214/2018-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal vůči žalované Z. K. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1 300 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel v průběhu řízení tvrdil, že finance poskytl žalované jako půjčku na koupi bytu (sjednanou v ústní formě). Oproti tomu žalovaná tvrdila, že šlo ze strany stěžovatele, tehdy ještě manžela, o určitou formu vypořádání poté, co opustila spolu se synem společnou domácnost.
3. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 31. 5. 2018 č. j. 11 C 7/2017-173 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 500 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 1. 2019 č. j. 34 C 161/2018-123 byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 800 000 Kč s příslušenstvím. Zatímco v prvně citovaném rozsudku dospěl Okresní soud Brno-venkov k závěru, že finance byly žalované poskytnuty z titulu smlouvy o půjčce uzavřené v ústní formě, ve druhém rozsudku tento soud věc po právní stránce posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Soud zdůrazňoval, že žalovaná nikdy netvrdila, že by ze strany stěžovatele šlo o darování finančních prostředků.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem ve výrocích I. a II. změnil jak rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 5. 2018 č. j. 11 C 7/2017-173, tak i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 1. 2019 č. j. 34 C 161/2018-123 a žaloby zamítl. Poté, co (znovu) provedl dokazování, dospěl k závěru, že žalovaná je ve své obraně proti žalobě konzistentní a rovněž její výpověď před odvolacím soudem byla přesvědčivá. Oproti tomu stěžovatel střídá v podstatě tři verze ujednání, za nichž měl žalované předmětnou částku poskytnout. Dále soud zdůraznil, že v řízení ve věci péče o jejich nezletilého syna vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 23 P 113/2015 uvedla žalovaná na dotaz, za jakých podmínek financovala koupi bytu, že "částku zhruba 1 300 000 Kč dostala od otce - v té době to považovala za dar". Krajský soud se též pozastavil nad tím, že stěžovatel jako advokát v době, kdy vztahy účastníků byly na úrovni vztahů rozcházejících se manželů, pohledávku v takové výši nijak prokazatelně neošetřil. Nadto splacení takto poskytnuté částky (v roce 2009) požadoval až poté, co se stěžovatelka rozhodla podat návrh na rozvod manželství (v roce 2011). Stěžovatel v roce 2012 nijak nevyužil ani svého předkupního práva k bytu, v němž s žalovanou pobýval, a který vlastnil z id. 3/4 (žalovaná id. 1/4). Podle závěrů soudu stěžovatel v řízení neprokázal, že plnění, které poskytl žalované na kupní cenu a rekonstrukci bytu, bylo plněním, které jí poskytl pouze dočasně. Naopak, krajský soud dospěl po právní stránce k závěru, že v daném případě šlo o darování.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že stěžovatel v podaném dovolání vede polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. K tomu dodal, že důkazům, které byly v řízení opětovně provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá stěžovatelem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, že žalované neposkytl 1 300 000 Kč v roce 2009 s tím, že mu peníze vrátí, a že nešlo o plnění podmíněné poskytnutím protihodnoty od žalované. Dále dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem. Neshledal pochybení ani v postupu odvolacího soudu, který stěžovatele údajně nepoučil podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti i nadále pokračuje v polemice se závěry obecných soudů a setrvává na svém stanovisku, že žalované předmětné finanční prostředky půjčil. Tvrdí, že Nejvyšší soud se nezabýval jeho námitkami stran právního posouzení věci odvolacím soudem, který se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud podle něj odmítl reálné a objektivní objasnění věci s tím, že jde o skutkové otázky, jejichž řešení mu nepřísluší. V dalším textu ústavní stížnosti se snaží o zpochybnění zejména závěrů odvolacího soudu, který podle něj neučinil žádná skutková zjištění stran naplnění předpokladu, že žalované poskytl finanční prostředky z titulu darovací smlouvy. Rozhodnutí krajského soudu pak stěžovatel označuje jako překvapivé; podle něj nepostačuje upozornění odvolacího soudu o možnosti kvalifikace uplatněného nároku "jako daru".
7. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti snaží o opětovné skutkové posouzení důvodnosti žalovaného nároku a o přehodnocení provedených důkazů. Zdůrazňuje, že v odvolacím řízení nebyla porušena základní práva stěžovatele a o překvapivosti rozhodnutí nelze hovořit, jelikož odvolací soud posuzoval tytéž skutkové otázky jako soud prvního stupně a právní posouzení věci je doménou soudu, nikoliv účastníků.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti obdobně jako krajský soud zdůraznil, že stěžovatel opakuje stále téže námitky, jak činil i v dovolacím řízení. Jakkoliv stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení věci, učinil tak výhradně skutkovými námitkami. Své rozhodnutí dovolací soud řádně zdůvodnil a vypořádal se v něm se všemi tvrzeními obsaženými v dovolání.
9. Stěžovatel repliku přes výzvu Ústavního soudu ve stanovené lhůtě, resp. ke dni vydaní rozhodnutí, nezaslal.
10. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tvrzeným pochybením Nejvyššího soudu a krajského soudu, a to pokud jde o jejich procesní postup i právní posouzení věci. Hodnocení důkazů však náleží obecným soudů, které tak činí podle svého volného uvážení v rámci jim stanoveném příslušným právním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný sounezd při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není úkolem Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud rovněž není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů stran aplikace "běžných" zákonů, nemá-li nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva za následek porušení ústavnosti. O takovou tzv. kvalifikovanou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecný soud dostatečně dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, anebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp. odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
12. O tzv. kvalifikovanou vadu se však v nyní posuzovaném případě nejedná; ve věci nelze hovořit ani o překvapivosti rozhodnutí soudu z hlediska (ne)poučení účastníků podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu. Jakkoliv lze uvažovat o obsahu poučení krajského soudu protokolovaného ve spisu (č. l. 143), související okolnosti, skutková zjištění a na ně navazující právní závěry odvolacího soudu svědčí pro závěr, že ani případná dílčí nepřesnost poučení neměla podstatný vliv na meritorní rozhodnutí a nezbavila účastníky řízení uplatnění jejich procesních práv. Je totiž zapotřebí vzít v úvahu všechny v řízení se objevivší relevantní skutečnosti, tedy i důkazní stav řízení, povahu uplatňovaného nároku či procesní moment, kdy k poučení došlo. V posuzovaném případě odvolací soud po provedeném dokazování zhodnotil zjištěným skutkovým okolnostem odpovídající skutkový děj a po zohlednění jednání a výpovědí účastníků v průběhu řízení dospěl k závěru, že "v úvahu přichází posouzení právního vztahu, z něhož je uplatněn v tomto řízení nárok jako smlouvy o půjčce, bezdůvodného obohacení a daru". Následně přistoupil k závěrečným návrhům účastníků, přičemž poté rozhodl ve věci samé měnícím rozsudkem se závěrem, že mezi účastníky byla uzavřena darovací smlouva. V takovém postupu obecného soudu nelze shledat zásadní vadu mající vliv na uplatňování základních práv stěžovatele.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje rovněž s postupem Nejvyššího soudu. Vytýká mu, že se jeho dovoláním adekvátně nezabýval a jeho právní námitky odsunul s odůvodněním, že se jedná o skutkové otázky, jejichž přezkum není v intencích dovolací instance. Jestliže však stěžovatel opakovaně soudům překládá, že právní kvalifikace je nesprávná, protože není podložena nespornými skutkovými závěry, jde fakticky pouze o polemiku se skutkovými zjištěními soudů. Obdobně přitom stěžovatel opakovaně argumentuje údajně nesprávnou aplikací závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 515/2001. Ve svých podáních však cituje pouze jim vybranou pasáž bez toho, aby vzal v úvahu celé rozhodnutí. Nejvyšší soud v něm totiž uzavírá, že v případě kdy jedna osoba předává druhé osobě peníze, aniž by při tom dala jakkoliv najevo vůli tyto peníze požadovat zpět a činí tak s vědomostí, k jakému účelu jsou peníze poskytovány (zde úhrada kupní ceny za byt), přičemž protistrana mu není schopna peníze vrátit, lze dovozovat, že došlo k uzavření darovací smlouvy.
14. Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění dospěly soudy k příslušným závěrům. Stěžovatel se však opakovaně snaží soudům předkládat vlastní náhled na řešení předmětného sporu. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu