ECLI:CZ:US:2021:2.US.2561.21.1
sp. zn. II. ÚS 2561/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Martina Krejčího, zastoupeného JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem, se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2021 č. j. 8 Co 849/2021-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také jen "odvolací soud"), protože jím měla být porušena především jeho práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Stěžovatel v roce 2015 uzavřel s obcí Slaník (dále jen "pronajímatel") nájemní smlouvu k pozemku v jejím vlastnictví, a to za účelem provozování kempu. Pronajímatel se smlouvou zavázal stěžovateli, jeho zaměstnancům a zákazníkům a dalším oprávněným osobám (např. dodavatelům) umožnit nerušený a bezplatný přístup na pronajatý pozemek. Následně pronajímatel na pozemní komunikaci představující jedinou příjezdovou cestu do kempu umístil dopravní značku "zákaz vjezdu". Stěžovatel po komunikaci s pronajímatelem pod tuto značku umístil dodatkovou cedulku, dle níž byl vjezd povolen se souhlasem stěžovatele. Na jaře roku 2021 pronajímatel tuto dodatkovou cedulku nahradil jinou, podle níž byl vjezd povolen jen s písemným povolením pronajímatele. Stěžovatel zjistil, že značka ani dodatková cedulka nebyly umístěny v souladu s příslušnou právní úpravou, a sdělil to pronajímateli. Ten reagoval odstraněním dodatkové cedulky a zakrytím dopravní značky černým igelitem, který však byl po několika dnech neznámou osobou odstraněn. Pronajímatel dále z příjezdové cesty odstranil stěžovatelem tam v roce 2019 umístěné pražce, čímž dle stěžovatele zejména pro větší automobily přístup do kempu znemožnil.
3. Stěžovatel se začátkem léta roku 2021 obrátil na Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "prvostupňový soud") s návrhem na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo pronajímateli uloženo odstranit z pozemní komunikace specifikované v návrhu dopravní značku "zákaz vjezdu", vrátit na ni pražce odstraněné specifikovaného dne a navrátit ji do původního stavu. Prvostupňový soud stěžovateli vyhověl a dále mu uložil podat vůči pronajímateli žalobu na zdržení se zásahů do užívacího práva stěžovatele.
4. Pronajímatel se proti rozhodnutí prvostupňového soudu odvolal. V odvolání argumentoval zejména tím, že dopravní značku již fyzicky odstranil a kemp je přístupný i po odstranění pražců, což dokládají pořízené fotografie kempu zaplněného vozidly různých velikostí i skutečnost, že vodní propusť, která byla pražci překryta, byla vybudována již v roce 2013 a po čtyři roky v ní stěžovatel překážku pro provoz kempu nespatřoval. Odvolací soud usnesení prvostupňového soudu změnil. Řízení o návrhu na vydání předběžného opatření, kterým by pronajímateli byla uložena povinnost odstranit dopravní značku, zastavil, jelikož k řešení této věci je dle odvolacího soudu příslušný veřejnosprávní orgán, nikoliv občanskoprávní soud. Návrh na vydání předběžného opatření, kterým by pronajímateli byla uložena povinnost vrátit jím odstraněné pražce, zamítl, jelikož stěžovatel dostatečně nedoložil potřebu zatímní úpravy v rámci předběžného opatření. Takto odvolací soud rozhodl dne 23. 7. 2021 poté, co dne 21. 7. 2021 bylo stěžovateli doručeno odvolání spolu s výzvou, aby se k němu ve lhůtě 3 dnů vyjádřil. Stěžovatel tak učinil dne 26. 7. 2021, tj. v nejbližší pracovní den následující po dni 24. 7. 2021, jehož uplynutím dle stěžovatele skončila jemu daná lhůta k vyjádření.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že odvolací soud napadené usnesení vydal ještě před uplynutím soudcovské lhůty poskytnuté stěžovateli k vyjádření se k odvolání. Nadto se odvolací soud odmítl zabývat věcí spadající do jeho pravomoci, jelikož zastavil řízení v části související s odstraněním dopravní značky. K tomuto stěžovatel argumentuje, že meritem věci nebyla existence dopravní značky, ale porušování nájemní smlouvy ze strany pronajímatele a tím stěžovateli způsobená škoda. Nadto silniční správní orgán může pronajímatele toliko pokutovat za neoprávněné umístění značky, nikoliv předběžně nařídit její odstranění a nahrazení způsobené škody.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. V projednávané věci se jedná o rozhodování o předběžném opatření. Způsobilost předběžného opatření jako opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze; předběžná opatření však zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek věci [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 43/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 41/2 SbNU 27)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)].
9. Součástí spravedlivého procesu je i ústavně zaručené právo účastníků řízení na rovnost v něm ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Vyjádřením tohoto práva je i možnost účastníků řízení předložit své argumenty k podanému odvolání protistrany. Dle zákonné úpravy (srov. §210 odst. 1 občanského soudního řádu) tato možnost musí být dána toliko účastníkům řízení ve věci samé. Návrh na zrušení této právní úpravy Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný, jelikož byť ze zákona nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům, neznamená to, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci [nález sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443)]. Současně Ústavní soud konstatoval, že takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je například dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí [nález sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193)].
10. Konkrétně ve vztahu k odvolání proti rozhodnutí v řízení o předběžném opatření Ústavní soud v minulosti judikoval, že toto není třeba protistraně doručovat, je-li z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu. Dále není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu, pokud by nevhodným doručením odvolání mohl být zmařen účel předběžného opatření, tedy mimořádného procesního institutu, který musí být do jisté míry založen na prvku překvapivosti [nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019 (N 106/94 SbNU 297), bod 25]. Naopak pokud soud rozhodující o odvolání právě na jeho základě dospěl ke zcela opačnému právnímu názoru než soud prvního stupně, přičemž dotčený účastník řízení se o tomto "novém" náhledu na posuzovanou otázku dozvěděl až z rozhodnutí o odvolání, je to důvodem ke zrušení rozhodnutí o odvolání pro jeho rozpor s právem na spravedlivý proces a na rovnost účastníků v řízení [nález sp. zn. IV. ÚS 719/18 ze dne 3. 4. 2018, bod 22]. To platí obzvláště tehdy, když je teprve v rozhodnutí o odvolání návrhu na uložení předběžného opatření vyhověno, aniž by se však ten, vůči komu předběžné opatření směřuje, o existenci řízení dozvěděl a aniž by měl možnost uplatnit argumenty na svou obranu [nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016 (N 161/82 SbNU 527), bod 24].
11. Ústavní soud dále v minulosti vyhověl ústavním stížnostem proti rozhodnutím o odvoláních v řízeních o uložení předběžného opatření, jelikož stěžovatelům bylo zasláno k vyjádření toliko blanketní odvolání a nikoliv jeho následné doplnění. Obecné soudy tedy zjevně považovaly za účelné a vhodné doručit stěžovatelům odvolání protistrany, nicméně tím, že jim doručily toliko jeho část, je připravily o možnost reagovat na odvolací námitky. Pokud pak na těchto námitkách či absenci vyjádření k nim založily svá rozhodnutí, porušily tím základní práva stěžovatelů [nález sp. zn. IV. ÚS 1480/21 ze dne 14. 9. 2021, bod 21; nález sp. zn. III. ÚS 743/19 ze dne 25. 6. 2019 (N 118/94 SbNU 400), bod 29].
12. Nakonec je třeba doplnit, že při posuzování porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny či zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny je třeba vždy vycházet z hodnocení řízení jako celku. Nestačí pouze shledání pochybení v postupu obecného soudu, nýbrž je třeba hodnotit jeho dopad na celkový výsledek řízení. Vždy je nutno vážit povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda toto porušení zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 17].
13. V nyní posuzované věci bylo stěžovateli odvolání pronajímatele doručeno, avšak odvolací soud rozhodl ještě před uplynutím lhůty, která byla stěžovateli k vyjádření k odvolání dána. Fakticky tedy stěžovateli bylo znemožněno, aby na odvolací námitky pronajímatele reagoval. Toto procesní pochybení ovšem bylo vzhledem k dále zdůrazněným skutečnostem z hlediska výsledku řízení bezvýznamné. Odvolací soud v té části, v níž řízení zastavil, rozhodoval nikoliv na základě argumentů vznesených v odvolání, ale na základě své povinnosti kdykoliv za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny jeho podmínky, tedy i zda má pravomoc o podaném návrhu rozhodnout. Rovněž ve zbývající části odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na argumentaci pronajímatele. O zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, kterým by pronajímateli byla uložena povinnost vrátit jím odstraněné pražce, rozhodl zejména na základě toho, že tyto pražce stěžovatel přes vodní propusť umístil až čtyři roky poté, co si předmětný pozemek pronajal. Na základě této skutečnosti, kterou sám stěžovatel v návrhu na uložení předběžného opatření uvedl a kterou by tak v myslitelném vyjádření k odvolání patrně nerozporoval, odvolací soud dospěl k závěru, že potřeba zatímní úpravy v rámci předběžného opatření není dána. Tento závěr je pak názorem odvolacího soudu stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, který Ústavnímu soudu, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat.
14. Obdobně je třeba hodnotit i výtku stěžovatele, že se odvolací soud měl meritorně zabývat rovněž návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by pronajímateli byla uložena povinnost odstranit dopravní značku, respektive že neměl v této části řízení zastavit. I tento svůj závěr (rozhodnutí o zastavení řízení) totiž odvolací soud řádně, tj. logicky a srozumitelně odůvodnil (srov. bod 9 napadeného rozhodnutí) a z ústavněprávního pohledu jeho závěru není co vytknout.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu