ECLI:CZ:US:2021:2.US.2576.20.1
sp. zn. II. ÚS 2576/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T. L., t. č. ve výkonu zabezpečovací detence ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to postupu Okresního soudu v Opavě ve věci sp. zn. 19 Dt 4/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soud"), v němž stěžovatel žádá, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem Okresního soudu v Opavě, spočívajícím v překročení lhůty stanovené k periodickému přezkumu důvodnosti trvání zabezpečovací detence a při neexistenci právního titulu, odůvodňujícího pokračování v omezení osobní svobody stěžovatele držením v zabezpečovací detenci, došlo k porušení práva stěžovatele na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a dále práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Opavě v pokračování omezování osobní svobody stěžovatele a přikázal mu, aby stěžovatele propustil na svobodu.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2009 sp. zn. 2 T 270/2008 byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu bylo ve smyslu §82 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákona uloženo ochranné léčení sexuologické s protialkoholní komponentou, a to ve formě ústavní. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 3. 2009, když odvolání stěžovatele bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem zamítnuto. Po zápočtu vazby vykonával stěžovatel trest odnětí svobody a další trest odnětí svobody uložený v trestní věci Okresním soudem v Lounech sp. zn. 15 T 99/2006, původně podmíněně odložený (pro trestné činy loupeže a výtržnictví), který mu byl nařízen, a to až do 5. 6. 2014. Poté vykonával ochranné léčení v ústavní formě v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 1 Nt 1744/2015 bylo rozhodnuto o návrhu zdravotnického zařízení na změnu ochranného léčení na zabezpečovací detenci tak, že se podle §351a odst. 1 tr. řádu a §99 odst. 5 tr. zákoníku stěžovateli mění ochranné léčení sexuologické s protialkoholní komponentou na zabezpečovací detenci. Od 26. 9. 2016 vykonává stěžovatel zabezpečovací detenci ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava. Okresním soudem v Opavě bylo opakovaně rozhodnuto o tom, že zabezpečovací detence nadále trvá, naposledy dne 5. 6. 2019. Toto rozhodnutí bylo posléze zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2877/19, stejně jako rozhodnutí stížnostního soudu, tj. Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2019. Posledním pravomocným rozhodnutím, které je titulem k omezení osobní svobody stěžovatele, je rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 6. 2018 č. j. 19 Dt 4/2016-169, které nabylo právní moci dne 16. 8. 2018, kdy Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 4 To 166/2018-201 zamítl stěžovatelovu stížnost.
3. Podle názoru stěžovatele z výše uvedeného vyplývá, že roční lhůta k vydání rozhodnutí o dalším trvání zabezpečovací detence uplynula 5. 6. 2020. Žádostí ze dne 14. 8. 2020, došlou soudu následujícího dne, požádal stěžovatel o okamžité propuštění. Svoji žádost odůvodnil tím, že podle §357 odst. 1 tr. řádu okresní soud, v jehož obvodu je ústav pro výkon zabezpečovací detence, na podkladě vyžádaných zpráv sleduje výkon zabezpečovací detence a nejméně jednou za dvanáct měsíců, a jde-li o mladistvého, nejméně jednou za šest měsíců od započetí výkonu zabezpečovací detence nebo od předchozího rozhodnutí o jejím trvání, přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování trvají.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že roční lhůta k vydání rozhodnutí o dalším trvání zabezpečovací detence uplynula dne 5. 6. 2020. S ohledem na to, že jak usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 6. 2019, tak stížnostního soudu ze dne 18. 7. 2019, byla zrušena, je posledním rozhodnutím, které je právním titulem pro výkon zabezpečovací detence, usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 19 Dt 4/2016-169 ze dne 6. 8. 2018. Dle stěžovatele vyplývá i z citovaného nálezu Ústavního soudu, že pro určení počátku běhu lhůty pro provedení každého následujícího přezkumu je rozhodný okamžik vydání posledního přezkumného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §100 odst. 5 tr. zákoníku.
5. K obsahu ústavní stížnosti se krátce vyjádřil Okresní soud v Opavě, který odkázal na veřejné zasedání, které ve věci proběhlo dne 23. 9. 2020 a na odůvodnění usnesení téhož soudu. Podle soudu projednávání věci probíhalo, mimo jiné, i v době vyhlášeného nouzového stavu z důvodu šíření epidemie nemoci COVID 19. Tato doba byla provázena administrativními těžkostmi a ovlivněním práce znalců jak při výkonu jejich znalecké činnosti, tak i jiných pracovních povinností. Spis se aktuálně nachází u znalců MUDr. Kiliána a MUDr. Talové, když vypracování tohoto znaleckého posudku soud zadal vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu IV. ÚS 2877/19. Znalecký posudek měl být soudu předložen v polovině října 2020, pro nemoc znalkyně nemohl být dosud zkompletován. S ohledem na obsah vyjádření, které do věci nepřineslo žádné nové právní argumenty, nepovažoval Ústavní soud za nutné je zasílat stěžovateli k replice.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy.
8. V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 9. 2020 č. j. č. j. 19 Dt 4/2016-161 bylo rozhodnuto, že žádost stěžovatele o změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení se podle §357 odstavec 2 tr. řádu, §100 odstavec 6 tr. zákoníku zamítá a podle §100 odstavec 5 tr. zákoníku zabezpečovací detence nadále trvá. Soud v odůvodnění usnesení uvedl, že Ústavní soud nálezem soudu uložil opětovně zvážit dosud provedené důkazy a veškeré mezery či pochybnosti vyvrátit prostřednictvím dalšího dokazování. Soud po vyhodnocení závěrů znaleckého posudku dospěl k závěru, že naplnit požadavky vyslovené v nálezu Ústavního soudu není možno bez vypracování nového znaleckého posudku na posouzení duševního stavu stěžovatele. Tento znalecký posudek byl zadán dne 31. 3. 2020 a jako znalci byli přibráni MUDr. Tomáš Kilián a MUDr. Barbora Talová. S ohledem na nouzový stav, který byl na území České republiky 13. 3. 2020 vyhlášen, a další organizační i faktická omezení z toho plynoucí i zatížení znalců, nebyl znalecký posudek soudu dosud předložen, přestože stěžovatel se již v září podrobil příslušným vyšetřením. Dle sdělení znalců bude posudek k dispozici až v první polovině října 2020. Ve věci proběhlo rozsáhlé dokazování, a to výpověďmi svědků i listinnými důkazy. Po opětovném posouzení všech zjištěných okolností dospěl soud k závěru, že je na místě rozhodnout o dalším trvání zabezpečovací detence stěžovatele, neboť to vyžaduje účinná ochrana společnosti.
9. Svůj závěr odůvodnil tím, že diagnóza sexuální deviace není jedinou, pro kterou měl být stěžovatel v ochranném léčení sledován a léčen, zbývající diagnózy a to smíšená porucha osobnosti, nezdrženlivá, instabilní, iritabilní a manipulativní, a závislost na alkoholu, nikdy zpochybněny nebyly. Přes různá prohlášení stěžovatele pak nadále zůstávají nezměněny také rozsudky, kterými byl uznán vinným dvěma zločiny, jeho společenská nebezpečnost, která byla důvodem pro uložení ochranného opatření, tak dle názoru soudu, i přes zpochybnění jedné z diagnóz, zůstává značná a odůvodněná i těmito zbývajícími diagnózami. Soud také konstatoval, že postoj stěžovatele k nutnosti další léčby a účinné spolupráce s odborníky a terapeuty zůstává bohužel nadále neměnný, stěžovatel pouze proklamuje svou spolupráci v rámci jiného typu ochranného opatření, soud má však nadále za to, že tyto jeho proklamace nedávají žádnou záruku, že by v rámci ochranného léčení s odborníky psychiatrické nemocnice spolupracoval a že by tedy i jeho pobyt zde nebyl jen pokračováním detence pouze v jiném typu zařízení.
10. Ústavní soud po přezkoumání postupu Okresního soudu v Opavě dospěl k závěru, že byl v souladu se závěry Ústavního soudu vyřčenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2877/19. V něm Ústavní soud konstatoval, že "je přitom v souladu s uvedenými závěry Ústavního soudu, bude-li prověřování původní diagnózy trvat delší dobu. Takové průtahy však musí být odůvodněné (čl. 38 odst. 2 Listiny), např. z odborně medicínského hlediska". V usnesení sp. zn. II. ÚS 2802/17 vydaném rovněž ve věci stěžovatele, se Ústavní soud vyslovil k případnému nedodržení lhůty pro periodický přezkum trvání zabezpečovací detence. Dovodil, že z ústavního pořádku přímo neplyne povinnost zakotvit periodický přezkum zabezpečovací detence ex officio, tím méně pak jeho konkrétní podobu. Klíčové z hlediska ústavnosti však je, aby již zakotvené zákonné záruky proti svévolnému zbavení osobní svobody byly dodržovány. Proti pochybení spočívajícímu ve zmeškání lhůty pro provedení periodického přezkumu trvání důvodů neexistuje účinný prostředek nápravy. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva nepovažuje za svévolné zbavení osobní svobody ihned po uplynutí lhůty pro provedení periodického přezkumu, Ústavní soud však dovodil, že v českém kontextu je nutno trvat na tom, aby lhůta pro provedení periodického přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence byla důsledně dodržována. Pakliže by v určité věci tato lhůta dodržena nebyla a nešlo by o zdržení zcela zanedbatelné či ospravedlnitelné naprosto výjimečnými okolnostmi případu, byly by dotčenému jednotlivci k dispozici dva prostředky nápravy. V prvé řadě se jedná o žádost o propuštění (to však pouze do okamžiku, kdy bylo opožděné přezkumné rozhodnutí vydáno) či (po vydání takového rozhodnutí) žádost o náhradu imateriální újmy za období svévolného resp. nezákonného zbavení osobní svobody.
11. V daném případě lze uzavřít, že vzhledem ke kontextu celého postupu se o výjimečné okolnosti jednalo. Tyto byly odůvodněny jednak pandemickou situací a jednak tím, že zadaný znalecký posudek nebyl dodán v soudem žádaném termínu. Okresní soud vydal záhy po podání ústavní stížnosti (7. 9. 2020) dne 23. 9. 2020 rozhodnutí o dalším trvání zabezpečovací detence, proti kterému je přípustná stížnost. Je tedy zjevné, že stěžovatel má nyní další možnosti, jak proti trvání zabezpečovací detence brojit, neboť za dané situace Ústavní soud není příslušný nařídit stěžovatelovo propuštění ze zabezpečovací detence, jak žádá v petitu ústavní stížnosti.
12. Protože Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl částečně pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně pro nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu