ECLI:CZ:US:2021:2.US.2601.21.1
sp. zn. II. ÚS 2601/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Mikeštíka, advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021 č. j. 25 Cdo 1574/2021-316, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020 č. j. 15 Co 127/2020-278 a výroku II. a na něj navazujících výroků rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 10. 2019 č. j. 22 C 125/2017-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle článku 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že spor spočívá v nesouhlasu s částkou, kterou stěžovatel obdržel od České podnikatelské pojišťovně, a.s. (dále jen "vedlejší účastnice") z titulu škody na automobilu stěžovatele, způsobené klientem vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice vyřizovala pojistnou událost za viníka v rámci pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Spor byl veden o částku cca 67 tisíc korun, sestávající z doplatku za hodnotu vozidla, náklady vynaložené při pořízení nového vozu a s ním související, náklady za zmocněnce a benzin, který zůstal v nádrži.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy založily svá rozhodnutí výlučně na posudku soudem ustanoveného znalce o hodnotě automobilu před nehodou a po nehodě. Podle stěžovatele odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, zcela pominul individuální okolnosti případu a argumentaci stěžovatele, že jednání vedlejší účastnice při likvidaci pojistné události bylo v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. Stěžovatel uvádí, že nelze vycházet z odhadu provedeného znalci, ale z toho, za jakou částku si může koupit jiný automobil. Stěžovatel totiž vůbec neměl zájem prodat své auto, které si koupil jako nové a opatroval ho s péčí řádného hospodáře. V okamžiku, kdy mu vznikla škoda při havárii způsobené klientem vedlejší účastnice, pro něj bylo důležité, za jakou cenu může srovnatelný automobil co nejdříve koupit. Je přitom jasné, že většina ojetých automobilů se kupuje přes autobazar, takže se do hodnoty musí počítat i "marže" prodejce. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že závěry znalce, které napadá, nejsou odbornými závěry na úrovni např. zvláštních technických nebo lékařských závěrů, ale pouhými vyvratitelnými závěry o hodnotě či ceně věci. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že si musel pořídit gumové koberce, zámek řadicí páky, povinnou výbavu a asistenční kartu, měl též náklady na dopravu nového vozidla či na kontrolu vozidla po nehodě a musel využít zmocněnce.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů zejména ohledně skutkových závěrů obecných soudů. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy, které vysvětlily, proč rozhodly tak, jak rozhodly. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení ústavně právního rozměru, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění ústavní stížnosti.
8. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu