ECLI:CZ:US:2021:2.US.2615.21.1
sp. zn. II. ÚS 2615/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů M. C., D. C. a D. N. C., všech zastoupených JUDr. Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou se sídlem Brno, Domažlická 145/6, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021 č. j. 5 To 142/2021-654 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2021 č. j. 3 T 101/2020-569, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají porušení čl. 3 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelé v trestním řízení vystupovali jako poškození v řízení proti obžalovanému, který byl uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti, neboť při dopravní nehodě usmrtil chodkyni - blízkou příbuznou stěžovatelů. Již ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu bylo konstatováno, že přecházela vozovku po přechodu pro chodce bez dostatečného rozhlédnutí. Obžalovaný (dále též "vedlejší účastník") byl napadeným rozhodnutím městského soudu potrestán trestem odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Zároveň mu byl uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 2,5 roku. Dále bylo rozhodnuto o tom, že obžalovaný je povinen nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 3 262 Kč, poškozenému M. C. škodu ve výši 17 933 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 382 620 Kč, poškozenému D. C. nemajetkovou újmu ve výši 382 620 Kč a poškozenému D. N. C., nemajetkovou újmu ve výši 382 620 Kč. Poškození byli ve zbytku svých nároků odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud konstatoval spoluzavinění poškozené ve výši 40 %. Ze skutkového stavu, etablovaného nalézacím soudem a tvrzení stěžovatelů pak vyplývá, že samotný střet chodkyně a vozidla nikdo neviděl ani neslyšel a že předmětný přechod pro chodce byl shledán natolik nebezpečným, že byl po dopravní nehodě zrušen.
3. Odvolací soud se ve svém napadeném rozhodnutí zabýval odvolacími námitkami stěžovatelů ve vztahu ke spoluzavinění usmrcené s tím, že se jedná o otázku ryze právní, kterou nelze vyřešit znaleckým posudkem, ale rozhodnutím soudu. K námitce poškozených, že není žádná výslovná zákonná povinnost mít na sobě za snížené viditelnosti prvky z reflexního materiálu, soud odkázal na obecnou prevenční povinnost, zakotvenou v ustanovení §2900 občanského zákoníku i na obecnou povinnost každého účastníka provozu na pozemních komunikacích dle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. (kde je stanoveno, každý je povinen se chovat při účasti na pozemních komunikacích ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním mj. neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní). Podle odvolacího soudu je zřejmé, že toto zákonné ustanovení pak svým jednáním porušili oba účastníci této dopravní nehody, tj. jak vedlejší účastník, tak i poškozená. S ohledem na porušení shora zmiňovaných povinností ze strany poškozené tak odvolací soud shledal toto její spoluzavinění na vzniku předmětné nehody v rozsahu nejméně 40 %. S ohledem na nebezpečnost předmětného přechodu pro chodce a zejména ztížené výhledové a viditelnostní podmínky měl a mohl vedlejší účastník tuto případnou situaci předvídat. Je zřejmé, že tento na přítomnost jdoucí chodkyně na počátku přechodu pro chodce vůbec žádným způsobem nereagoval, když mj. právě v důsledku nedostatečného sledování dopravní situace před ním a zcela nepřiměřené rychlosti jeho jízdy tuto chodkyni až do samotného střetu vůbec nezaregistroval. K námitce poškozených, že se nalézací soud nezabýval alkoholem zjištěným v krvi vedlejšího účastníka, odvolací soud odkázal na to, že poškození mohou napadat svým odvoláním toliko výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy, i přesto však odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, z nějž plyne, že dechovými zkouškami byla u vedlejšího účastníka po předmětné dopravní nehodě zjištěna ve 21:00 hod hladina 0,17 promile alkoholu v dechu a poté ve 21:06 a 21:12 hod pak 0,14 a 0,13 promile. Z následně provedeného odběru krevního vzorku (ve 21:55 hod) a jeho rozboru byla v krvi obžalovaného prokázána hladina 0,05 g/kg alkoholu. Takto zjištěné hladiny alkoholu v dechu či krvi obžalovaného (a to bez ohledu na námitku zmocněnkyně, že první dechová zkouška byla provedena "až 33 minut po dopravní nehodě") jsou z hlediska trestní odpovědnosti obžalovaného ve smyslu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky právně bezvýznamné. Odvolací soud vysvětlil, že dopravní nehoda byla způsobena porušením několika povinností řidiče ze strany vedlejšího účastníka, došlo při ní ke zcela zbytečnému fatálnímu následku, tj. k úmrtí chodkyně. Způsob jízdy vedlejšího účastníka lze pak označit za nezodpovědný a zčásti riskantní, navíc neprokázal patřičnou pokoru a sebereflexi. Odvolací soud dále vyšel z toho, že nároky poškozených (tedy stěžovatelů) byly v řízení před nalézacím soudem řádně a včas doloženy. Obecně je zřejmé, že v případě úmrtí každého jedince se jedná o zcela zásadní dopad nejenom do osobního či rodinného, ale i celkového života pozůstalých manželů, dětí a dalších příbuzných osob. Samotná smrt poškozené pak představuje pro pozůstalé vzhledem k ustáleným citovým a sociálním vazbám nejenom materiální, ale zejména též i nemajetkovou újmu; nelze pochybovat o tom, že se tak rozhodně jedná o vážný zásah do jejich osobnostních práv. Z tohoto pohledu občanský zákoník dává podmínky pro uplatnění finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv v důsledku smrti blízké osoby, neboť součástí soukromého života je též nepochybně i rodinný život. Je zcela zřejmé, že v důsledku náhlého a zcela neočekávaného úmrtí poškozené byly všem pozůstalým způsobeny duševní útrapy, za které jim náleží nárok na přiznání peněžité náhrady, vyvažující toto jejich utrpení. Odvolací soud se zabýval odůvodněním spoluzavinění poškozené, který nalézací i odvolací soud shledaly i přes nesouhlas pozůstalých poškozených, rovněž pak odmítl i použití moderačního ustanovení ve prospěch vedlejšího účastníka.
II. Argumentace účastníků řízení
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že silnice v době nehody byla prázdná, žádné auto nebylo vidět v žádném ze směrů, což následně potvrdili jak svědkové nehody, tak i sám řidič. Byl přitom podzim, šero, jedoucí vozidlo muselo být osvětleno nejen obrysově, přesto ho nikdo, zřejmě ani poškozená, nezpozoroval - nabízí se proto logicky otázka, zda vozidlo bylo vůbec osvětleno a jakou rychlostí skutečně jelo. Tato dopravní nehoda byla v rámci města Brna tak významná a výjimečná, že byla široce medializovaná, vždy s odkazem na zjištěný alkohol u řidiče. Stěžovatelé se nemohou smířit s napadenými rozhodnutími soudů obou stupňů, které bez ohledu na původní rozhodnutí Městského soudu v Brně překvapivě překvalifikovaly trestný čin řidiče, který svou jízdou způsobil smrt jejich blízké osoby. Uvádějí, že došlo k tolerování řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, byť zbytkového.
5. Stěžovatelé se domnívají, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Nesouhlasí se závěrem o spoluzavinění poškozené a připomínají původní názor předsedy senátů, že chodkyně na přechodu byla v tu dobu královnou vozovky; výlučné postavení chodce na přechodu lze dovodit i na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1548/2018 ze dne 28. 2. 2019. Stěžovatelé poukazují na to, že ve svém prvním rozhodnutí nalézací soud jednání obžalovaného podřadil pod kvalifikovanou skutkovou podstatu a poškozeným přiznal náhradu škody a nemajetkové újmy v nesníženém rozsahu. Stěžovatelé uvádějí, že se jednalo o problematický přechod pro chodce, k nehodě došlo v noční době a přechod byl zastíněn vzrostlým stromem, a proto měl řidič snížit rychlost alespoň na 37 km/h. Stěžovatelé zpochybňují to, že při hlavním líčení bylo poukazováno na to, že se u těla našly brýle na čtení a mobilní telefon, což mělo prokazovat, že si v okamžiku střetu četla na mobilním telefonu - s těmito spekulacemi stěžovatelé vyslovují nesouhlas s ohledem na konečnou pozici brýlí a mobilního telefonu. Stěžovatelé dále poukazují na to, že matka zemřelé poškozené zemřela dva dny po její smrti. Stěžovatelé dále uvádějí, že zemřelá poškozená byla oděna přiměřeně svému věku, životní situaci a ročnímu období a svým oděním nijak neporušila právní povinnosti uložené jí právním předpisem.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, že stěžovatelé napadají jak výrok týkající se jejich postavení poškozených, tedy rozhodnutí, jímž byli v části svého uplatněného nároku odkázáni do občanskoprávního řízení, tak též komentují některé aspekty rozhodování obecných soudů ohledně viny vedlejšího účastníka.
7. Část argumentů stěžovatelů se tedy týká i některý aspektů rozhodnutí soudu ve vztahu k zavinění stěžovatele, a to v té části, v níž polemizují se závěrem obecných soudů, zda byl či nebyl vedlejší účastník pod vlivem alkoholu a dále zda bylo jeho vozidlo řádně osvětleno či nikoli. Tyto argumenty však směřují do oblasti posouzení skutkových okolností případu, která je výlučnou doménou obecných soudů, a proto jsou v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem zjevně neopodstatněné. Ústavní soud se proto již dále nezabýval úvahami o tom, zda stěžovatelé jsou aktivně legitimováni k podání ústavní stížnosti proti výroku o vině vedlejšího účastníka, neboť se navíc ani nedovolávali pozitivních povinností státu v oblasti ochrany práva na život, ale jen svých procesních práv podle hlavy páté Listiny a údajného překročení pravomocí obecných soudů.
8. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu nenáleží vstupovat do hodnocení skutkového stavu či závěrů obecných soudů ohledně výkladu podústavního práva. Právě posouzení, zda a jaké množství alkoholu měl vedlejší účastník v krvi, či jaká konkrétně kvalifikace trestného činu je v daném případě namístě, to jsou otázky hodnocení skutkových okolností případu a jejich podřazení pod ustanovení podústavního práva, do nichž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Stěžovatelé navíc nepředložili žádné zvláštní ústavněprávní argumenty, proč by právě v jejich případě tak měl učinit, a jen pokračují v polemice na úrovni skutkových tvrzení a výhrad proti hodnocení na úrovni podústavního práva.
9. Ústavní soud se dále zabýval argumenty stěžovatelů směřujícími proti adheznímu výroku obecných soudů, tedy té části, v níž nebylo vyhověno celému nároku stěžovatelů a jíž byli odkázáni na možnost domáhat se náhrady škody v občanskoprávním řízení. Ve vztahu k tomuto výroku shledal ústavní stížnost přípustnou v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Ústavní soud totiž ve svém plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. 8. 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2018 Sb.) vyložil, že "vývoj legislativy upravující postavení poškozeného v trestním řízení po roce 1989 lze charakterizovat jako směřující k posílení a prohloubení jeho práv" (bod 59) a že i k doktrinárnímu vývoji lze souhrnně uvést, že "panuje obecně pozitivní hodnocení nastíněného vývoje legislativy posilující práva poškozeného" (bod 62). V citovaném nálezu dále uvedl, že "právní řád chrání jako primární zájem poškozeného na trestním řízení [...] vypořádání všech penězi ocenitelných nároků soukromoprávního charakteru, které poškozenému vznikly za pachatelem v důsledku spáchání trestného činu (náhrada škody, nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení)" (bod 52). Ke změně náhledu na postavení poškozeného došlo i v souvislosti s uplatňováním adhezního nároku. Ústavní soud tak počal na adhezní řízení vztahovat právo poškozených na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 148/82 SbNU 357), část IV.b)], připustil i možné porušení práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jestliže se trestní řízení koncentruje toliko na obviněného, zatímco poškozený je ignorován [nález sp. zn. II. ÚS 289/12 ze dne 9. 10. 2012 (N 170/67 SbNU 83), bod 36], a shledal již i porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 1587/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 214/79 SbNU 443)]. Podle již citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 "lze tedy uzavřít, že procesní postavení poškozeného v trestním řízení není nadále redukovatelné toliko na zpravidla významný pramen důkazu a na subjekt, jemuž má v trestním řízení být usnadněno vyrovnání jeho majetkoprávních nároků vzniklých v přímé souvislosti se spácháním trestného činu vůči pachateli. Poškozený v trestním řízení realizuje, respektive realizovat může, i některá svá základní práva a svobody představující tzv. tvrdé jádro lidských práv" (bod 67). Nastíněný vývoj "proto jednoznačně dospěl do bodu, v němž na postavení poškozeného v trestním řízení nelze nadále nazírat jakožto na doplňkové, bez něhož by se poškozený stejně ochrany všech svých právem uznaných zájmů domohl (typicky uplatněním adhezního nároku v řízení ve věcech občanskoprávních)" (bod 67).
11. Možnost Ústavního soudu zasahovat do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je přesto velmi omezená a musí být opřena o kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), neboť nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán jen ve výjimečných případech, kdy pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 19), a dále například tehdy, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo je odůvodnění tohoto rozhodnutí provedeno způsobem, který porušuje substantivní základní práva účastníků - například je-li založeno na rasové diskriminaci (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 18) či na popření ochrany důstojnosti oběti (nález sp. zn. II. ÚS 3003/20 ze dne 3. 8. 2021). Žádné takové argumenty však nebyly vzneseny, proto i ve vztahu k tomuto výroku Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to proto, že napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tedy proto, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
12. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do hodnocení skutkového stavu či závěrů obecných soudů ohledně výkladu podústavního práva, a to i kdyby tyto závěry byly nesprávné či nezákonné na úrovní podústavního práva. Právě posouzení, zda poškozená měla prevenční či jinou zákonnou povinnost a zda jí dostála či nikoli, to jsou otázky hodnocení skutkových okolností případu a jejich podřazení pod ustanovení podústavního práva, do nichž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
13. Ústavní soud posoudil i ve vztahu k napadenému výroku, jímž byli v části nároku stěžovatelé odkázáni do občanskoprávního řízení, napadená rozhodnutí obecných soudů a shledal, že reagovaly na argumenty stěžovatelů, přičemž jejich závěry nejsou natolik nepřijatelné, aby mohl být konstatován zásah do základních práv stěžovatelů. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost závěrů obecných soudů, ale výlučně zásahy do základních práv a svobod. V posuzovaném případě nejsou právní závěry obecných soudů v natolik extrémním nesouladu s před obecnými soudy etablovaným skutkovým stavem, aby bylo na místě přistoupit k zásahu Ústavního soudu, a to tím spíše, že se stěžovatelé ještě mohou domáhat zbývající části požadované náhrady škody v řízení před občanskoprávními soudy.
14. V řízení před občanskoprávními soudy navíc obecné soudy nejsou vázány závěry trestního soudu o spoluzavinění poškozené a budou muset pečlivě vážit nejen otázku případného spoluzavinění poškozené, ale též typ civilní odpovědnosti vedlejšího účastníka, jež má být uplatněn.
15. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu