ECLI:CZ:US:2021:2.US.2628.21.1
sp. zn. II. ÚS 2628/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Hanou Vodolánovou Vopálenskou, advokátkou se sídlem Cheb, Obrněné brigády 20/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 č. j. 3 Tdo 569/2021-372, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021 sp. zn. 8 To 6/2021 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2020 č. j. 4 T 4/2020-282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 4 T 4/2020 byl stěžovatel uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 trestního zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 3. 3. 2021 sp. zn. 8To 6/2021, jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 9. 6. 2021 č. j. 3 Tdo 569/2021-372 odmítl stěžovatelovo dovolání. Zabýval se zejména výhradou stěžovatele, že mu nelze prokázat úmysl, že si byl vědom toho, že svým pohybem spočívajícím ve strčení, aby poškozená nevstávala ze židle, může způsobit její zranění s těžším následkem. K tomu stěžovatel dále před Nejvyšším soudem namítal, že nalézací soud neodůvodnil své závěry o tom, do jaké míry mohl vědět, že by pouhým pohybem, strčením, poškozené mohl způsobit expanzivní krvácení pod tvrdou plenu mozkovou až následnou smrt. Nejvyšší soud shledal ovšem závěr soudů o nepřímém úmyslu z hlediska základní skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku správným. Každý, kdo jiného strčí tak, až se s ním překlopí židle, navíc nečekaně, musí být alespoň srozuměn s tím, že tímto způsobem poškozenému způsobí poruchu zdraví odpovídající ublížení na zdraví. K tomu Nejvyšší soud dodal, že ze strany stěžovatele nešlo o pouhý naznačující pohyb, ale o strčení, které bylo natolik intenzivní, že poškozená upadla i se židlí. Nebylo již třeba zjišťovat, že vědět měl a mohl o možnosti expanzivního krvácení pod tvrdou plenu mozkovou. V posuzovaném případě postačilo, jestliže nedbalost zahrnovala jakoukoliv život ohrožující poruchu zdraví v obecné rovině. Zavinění nemusí objektivní realitě odpovídat přesně, nemusí se vztahovat na konkrétní poranění popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Postačí, pokud odsouzený vědět měl a mohl, že při pádu na hlavu může dojít k životu ohrožujícímu poranění mozku. Jde o notorietu, kterou zná každý dospělý svéprávný jedinec. K námitce o porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud uvedl, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Navíc porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami odsouzeného. Její aplikace připadá v úvahu pouze tehdy, pokud po provedení všech dostupných důkazů a jejich zhodnocení přetrvávají důvodné pochybnosti o takovém skutkovém ději, který by znamenal naplnění některé ze skutkových podstat trestných činů. Taková situace v posuzované věci podle Nejvyššího soudu rozhodně nenastala.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadaná rozhodnutí jsou nepřesvědčivá, soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho argumenty. Stěžovatel se domnívá, že u něj soudy nepřímý úmysl předpokládají, neprokazují jej na základě zjištěných okolností, a již vůbec není prokázáno to, že by si následek představoval jako možný. Stěžovatel se domnívá, že tím, jak soudy provedly dokazování ve vztahu k jeho úmyslu, porušily jeho základní práva a nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo. Ve své podstatě jediným "přímým" důkazem v daném případě je podle stěžovatele jen jeho samotná výpověď, ze které soudy vycházely. Dle názoru stěžovatel se soudy převážně soustředily na rozpory, které vznikly v jeho výpovědích a nešlo o detailní dokazování a všestrannou analýzu jednání. Tím, že stěžovatel učinil popisovaný pohyb vůči poškozené, nelze podle něj presumovat, že si je vědom, že může způsobit zranění poškozené, natož těžší následek. Zmíněný čl. 40 odst. 2 Listiny zakotvuje jeden z nejdůležitějších ústavněprávních principů trestního řízení, a to princip presumpce neviny. Ten vyžaduje, aby to byla obžaloba, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak, je nutno je vyložit v jeho prospěch. V souvislosti s výše uvedeným bylo podle stěžovatele také povinností soudu posuzovat jeho zavinění k uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Soudy však vůbec neodůvodnily své závěry o tom, do jaké míry stěžovatel mohl vědět, či nevědět, že by pouhý pohyb vůči tělu poškozené naznačující, aby se nezvedala ze židle, mohl vést k tomu, že u ní následný pád povede k expanzivnímu krvácení pod tvrdou plenu mozkovou až následnou smrt.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, jak ohledně právního hodnocení případu, tak i ohledně skutkových závěrů obecných soudů. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy, o čemž svědčí i výše provedená rekapitulace rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soudy náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru, že nešlo jen o "naznačený pohyb" a že násilníkovi musí být zřejmé, jaké důsledky může jeho zásah mít. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
8. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu