ECLI:CZ:US:2021:2.US.2644.21.1
sp. zn. II. ÚS 2644/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2021, č. j. 8 As 193/2021-15 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2021, č. j. 62 A 56/2021-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení u Krajského soudu v Brně domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného města Žďár nad Sázavou, při poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Současně požádal, aby jej soud osvobodil od soudních poplatků.
Tuto žádost Krajský soud v Brně zamítl shora označeným usnesením, které zdůvodnil tím, že žalobce vede značné množství obdobných sporů, které se netýkají jeho životní sféry a jsou projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti. V takovém případě je na něm, aby náklady s nimi spojené nesl sám. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost a dodal, že závěr krajského soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím osobám s nízkými příjmy vést bezplatně soudní spory dle libosti, nýbrž má sloužit tomu, aby jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně.
V mimořádně stručné ústavní stížnosti (obsahově podobné stěžovatelově návrhu v jiné věci sp. zn. I. ÚS 1982/21) stěžovatel namítá, že průběžně oslovuje povinné subjekty, což je jeho ústavně zaručené politické právo, navíc využívané k veřejně prospěšným účelům. V daném případě se stěžovatel v souladu s čl. 90 ústavního zákona číslo 1/1993 Sb. domáhal soudní ochrany svých práv, neboť povinný subjekt neplnil své zákonné povinnosti, ale nezákonnou destrukcí byly jeho správní žaloby odmítnuty z titulu nepřiznání osvobození od soudního poplatku či jiného zástupného důvodu. Podle čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, což v daném případě bylo porušeno, když byl stěžovateli zamezen přístup k soudnímu projednání správní žaloby.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel předložil ústavní stížnost, jejíž argumentace se omezuje na tři stručné odstavce postrádající jakékoli hlubší rozvedení uplatněných námitek. Ačkoli toto podání splňuje požadavky §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud není povinen za stěžovatele, zastoupeného advokátkou, argumentaci domýšlet a sám vyhledávat možná pochybení ze strany obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/06 ze dne 20. 12. 2006). Stěžovatel, který podá ústavní stížnost v takto minimalistickém stylu, musí být srozuměn s tím, že minimalistické bude i odůvodnění ze strany Ústavního soudu. Ostatně poučení o takovém procesním vyústění se mu dostalo již v usnesení sp. zn. I. ÚS 1982/21 ze dne 24. 8. 2021, kdy stěžovatel zahájil řízení před Ústavním soudem obdobně strohým podáním.
K napadeným rozhodnutím tak lze pouze uvést, že podmínky a podrobnosti práva na soudní ochranu upravuje dle čl. 36 odst. 4 Listiny zákon. Mezi takové podmínky spadá i poplatková povinnost, přičemž Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akceptoval takový výklad ze strany obecných soudů, podle kterého i když je účastník řízení nemajetný a bylo by namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků, může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporů, které účastník vede (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1837/17 ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 978/15 ze dne 16. 9. 2015 či sp. zn. II. ÚS 3928/16 ze dne 2. 5. 2017). V usnesení sp. zn. II. ÚS 3378/15 ze dne 26. 1. 2016 k tomu Ústavní soud uvedl, že o takový případ může jít, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vyhověno tak nemohlo být návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť tu lze dle §83 zákona o Ústavním soudu přiznat pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu