ECLI:CZ:US:2021:2.US.2655.20.1
sp. zn. II. ÚS 2655/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Jurigy, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, se sídlem v Liberci, Sokolovské náměstí 312/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2020 č. j. 30 Cdo 1636/2020-129, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019 č. j. 68 Co 260/2019-100 a proti výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. dubna 2019 č. j. 25 C 275/2018-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že shora citovanými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a 3, a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se jako žalobce proti žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, domáhal zaplacení zadostiučinění ve výši 120 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 54 C 51/2012, a náhrady škody ve výši 183 290,80 Kč, která mu měla vzniknout nezákonnými rozhodnutími vydanými v tomto řízení, a to v důsledku povinnosti uhradit náklady exekuce, projednávané soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem z Exekutorského úřadu Praha 9 pod sp. zn. 085 EX 9584/15.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 č.j. 25 C 275/2018-67 rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 183 290,80 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 120 000 Kč s příslušenstvím zamítl (II.) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 136 Kč k rukám jeho advokáta (III.) Po odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č.j. 68 Co 260/2019-100 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 183 290,80 Kč s příslušenstvím, zamítl. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 2. 7. 2020 č. j. 30 Cdo 1636/2020-129 odmítl také stěžovatelovo dovolání.
3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že se soudy nesprávně vypořádaly s jeho námitkami a dostatečně nereflektovaly judikaturu Ústavního soudu. Shrnul, že se domáhal přiznání žalované částky z důvodu, protože uhradil na základě později zrušeného rozsudku odměnu exekutorovi a další náklady spojené s exekucí ve výši 183 290,80 Kč a dále žádal úhradu nemajetkové újmy za délku řízení od roku 2012 do roku 2018, kdy řízení bylo skončeno u soudu prvního stupně uzavřením smíru mezi účastníky. Pokud jde o jeho nárok na úhradu nákladů spojených s exekucí ve výši 183 290,80 Kč, tak dovolací soud (i odvolací soud) vycházel ze situace, že náklady vyvolal pouze stěžovatel tím, že dobrovolně nezaplatil. S tímto stanoviskem stěžovatel nesouhlasí. Samotná příčina vzniku celé situace spočívá podle stěžovatele v nerespektování ustálené judikatury v otázce námitky promlčení, kterou stěžovatel od počátku řízení namítal a kdy uváděl i judikaturu toto prokazující. Stěžovatel dále vycházel z toho, že pokud bude dobrovolně plnit, půjde o řádné plnění, kdy by i po pravomocném rozhodnutí dovolacího soudu, které by bylo v jeho prospěch, již nemohl toto plnění žádat zpět. Stěžovatel je rovněž přesvědčen o tom, že v dané věci nemohl postupovat jinak, jestliže se nechtěl vzdát své námitky promlčení. Stejně tak prý exekutor věděl, že bylo podáno dovolání a přesto exekuci provedl v podstatě ihned, nedbaje žádného rizika zrušení exekučního titulu, když byl veden pouze snahou dosáhnout nemalého zisku. Co se týče druhého nároku na náhradu za prý nepřiměřeně dlouhé soudní řízení, má stěžovatel stále za to, že jeho řízení nebylo složité, že nebylo nutné provádět množství důkazů, ale stačilo posoudit správně námitku promlčení. Je toho názoru, že řízení bylo zbytečně dlouhé a jeho nárok ve formě náhrady nemajetkové újmy je oprávněný i vzhledem k potížím, které byly vyvolány exekucí.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud si k řádnému posouzení celého případu vyžádal zaslání příslušného spisového materiálu. Počátek kauzy je spojen se žalobou objednatelů proti stěžovateli jako zhotoviteli z titulu vad provedeného díla (pokrývačských prací), které si nechali odstranit u jiného zhotovitele a náklady požadovali po stěžovateli. Bylo jim pravomocně vyhověno a přistoupeno k exekuci. Teprve následně bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, že právo objednatelů bylo promlčeno. Mezi účastníky byla nakonec uzavřena mimosoudní dohoda. Uhradit předmětné náklady provedené exekuce bylo uloženo stěžovateli s tím, že objednatelé nenesou žádnou vinu na zastavení exekuce.
6. K podstatě věci - spočívající v otázce úhrady nákladů exekuce - se shodl dovolací soud s odvolacím soudem, že nelze připustit výklad, jako by byla vždy dána příčinná souvislost mezi škodou představující náklady exekuce a nezákonným rozhodnutím, jež bylo exekučním titulem.
7. Podle Nejvyššího soudu by takový výklad totiž vedl k absurdním závěrům, že nikdo, kdo nesouhlasí s vydaným rozhodnutím, jímž mu byla uložena povinnost a rozhodne se proti takovému rozhodnutí bránit podaným dovoláním, není povinen uloženou povinnost splnit. Takové závěry by zcela popíraly smysl dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož podáním se právní moc rozhodnutí neodkládá. Náklady exekuce stěžovateli totiž vznikly výhradně z toho důvodu, že řádně a včas nesplnil povinnost uloženou pravomocným rozhodnutím. Pokud měl za to, že vydané rozhodnutí je vadné, měl jej napadnout mimořádným opravným prostředkem (což učinil), zároveň však měl uloženou povinnost splnit a v případě, že bude napadené rozhodnutí zrušeno, domáhat se uhrazené částky z titulu bezdůvodného obohacení, s odkazem např. na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. Podle dovolacího soudu tak neobstojí ani námitka, že stěžovatel, coby povinný, chtěl nesplněním tehdy uložené povinnosti zabránit nástupu účinků splnění dluhu ve vazbě na uplatněnou námitku promlčení, zvláště za situace, kdy ze skutkových zjištění odvolacího soudu plynulo, že pohledávka z bezdůvodného obohacení byla pohledávkou dobytnou.
8. Ústavní soud je toho názoru, že si sice lze, v rovině podústavního práva, možná představit pro daný případ i řešení jiné, třeba více konvenující právním názorům stěžovatele, stěžejní však je, že z ústavněprávního hlediska závěry obecných soudů obstojí a nelze v nich shledat nic extrémně nespravedlivého. Předkládání alternativních řešení není a nemůže být úkolem Ústavního soudu.
9. Také pokud jde o nárok na náhradu za prý nepřiměřeně dlouhé soudní řízení neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné zásadní pochybení, když bylo soudy všech stupňů dostatečně odůvodněno, proč rozhodly, jak výše uvedeno. Ve zkoumaném případě tedy podle názoru Ústavního soudu postupovaly orgány veřejné moci způsobem, který neporušil žádné ze stěžovatelových ústavně zaručených práv.
10. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu