ECLI:CZ:US:2021:2.US.2655.21.1
sp. zn. II. ÚS 2655/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021 č. j. 3 Tdo 345/2021-2444, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2020 č. j. 1 To 135/2020-2221 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2020 č. j. 46 T 3/2020-2058, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále také jen "odvolací soud") a Krajského soudu v Brně (dále také jen "prvostupňový soud"), protože jimi mělo být porušeno především jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. V únoru roku 2019 došlo k přepadení, při němž byl poškozený (mimo jiné) několikrát udeřen baseballovou pálkou do hlavy, odvezen do lesa, oloupen o cca 140 000 Kč a ponechán v noční době na odlehlém místě. Poškozený nezemřel jen díky tomu, že jeho přátelé, s nimiž sdílel svou polohu přes aplikaci v mobilním telefonu, přivolali RZP. Poškozený ovšem má doživotní následky (při propuštění z rehabilitační péče mu byla diagnostikována kvadruparéza), je plně závislý na pomoci druhé osoby. Z naplánování loupežného přepadení a jeho provedení výše popsaným způsobem byl, spolu s dalšími osobami, obžalován stěžovatel, přičemž dle obžaloby to měl být právě on, kdo poškozeného nejméně třikrát udeřil baseballovou pálkou do hlavy, ačkoliv poškozený již v tu dobu v důsledku jedné předchozí rány provedené jiným obžalovaným ležel na zemi. Stěžovatel toto (útok na poškozeného baseballovou pálkou) připustil, hájil se tím, že zazmatkoval, neboť situace neodpovídala původnímu plánu (poškozený měl být dle původního plánu naložen do vozidla a odvezen, proti čemuž se ale bránil). Dále stěžovatel, v rozporu s obžalobou, tvrdil, že nebyl tvůrcem plánu přepadení a že neměl v úmyslu poškozeného fyzicky napadnout a oloupit jej o peníze. Dle stěžovatele bylo jeho cílem poškozeného skrze násilné odvezení mimo město pouze vystrašit, a předat tak přes něj vzkaz (ve smyslu "nebojím se") třetí osobě.
3. Prvostupňový soud napadeným rozsudkem stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 18 roků, neboť spáchal zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku ve stádiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit majetkovou škodu a nemajetkovou újmu. Prvostupňový soud takto rozhodl po provedení rozsáhlého dokazování, a to mimo jiné výpověďmi ostatních obžalovaných (v nichž se částečně doznali) a svědků (včetně poškozeného) a protokoly o ohledání místa činu, o prohlídce těla poškozeného a o ohledání vydaných a zajištěných věcí (zajištěny byly i mobilní telefony, z nichž byly zjištěny údaje o telekomunikačním provozu, komunikaci na sociálních sítích či o pohybu obžalovaných). Prvostupňový soud dále rozhodoval na základě celé řady odborných vyjádření a znaleckých posudků.
4. Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvostupňového zrušil. Nově nicméně rozhodl, ve vztahu ke stěžovateli, v podstatě shodně. Jednání stěžovatele odvolací soud kvalifikoval taktéž jako zvlášť závažný zločin vraždy ve stádiu pokusu a uložil mu za něj taktéž trest odnětí svobody v délce 18 roků. Odvolací soud převzal skutkové závěry prvostupňového soudu, neboť ten k nim dospěl na základě rozsáhlého, řádně provedeného a v odůvodnění rozsudku podrobně popsaného dokazování, vůči kterému neměl odvolací soud výhrady.
5. Dovolání stěžovatele (a jeho spoluobžalovaných a nejvyššího státního zástupce) Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud především nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že nejednal v přímém ani nepřímém úmyslu způsobit poškozenému smrt, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že si takového eventuálního důsledku svého jednání byl stěžovatel vědom, a jednal tedy v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti, v níž cituje celou řadu rozhodnutí vrcholných soudů a rozvíjí akademické úvahy, v podstatě tvrdí, že jeho záměrem nikdy nebylo poškozenému způsobit zranění či dokonce smrt, a že jeho (stěžovatelovo) jednání soudy měly kvalifikovat toliko jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. V souladu s tím považuje stěžovatel jemu uložený trest za nepřiměřeně přísný a adhezní výroky o náhradě škody a nemajetkové újmy za nesprávné.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že byť se dovolává svých základních práv, nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoliv stěžovatel používá argumentaci odkazem zejména na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatel staví jen na právních argumentech, které již vznesl před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. Obecné soudy ve stěžovatelově věci náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru o jeho vině za výše uvedený trestný čin. Důkazy řádně provedly a hodnotily je ve svém souhrnu. Výklad skutkových okolností případu i jejich subsumpci pod příslušná ustanovení trestního zákoníku, které obecné soudy provedly, nejsou zjevně nepřijatelné ani arbitrární a jsou výkladem podústavního práva, do nějž zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
11. Námitkou stěžovatele k závěru obecných soudů ohledně adhezního výroku pak nepřísluší Ústavnímu soudu se zabývat, neboť k této otázce obecné soudy provedly vlastní výklad podústavní právní úpravy. Ústavnímu soudu pak nepřísluší vstupovat do hodnocení podústavního práva a odůvodnění obecných soudů k této otázce není natolik excesivní či nepřesvědčivé, aby mohlo vést k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
12. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve věci rozhodl bezodkladně, nerozhodoval proto již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu